Vánoce! A odpadky pak hodíme do Slunce!

Naše děti dostávají k Vánocům po jednom dárku, a jsou šťastné…proč? Čtěte…

Syn Artur, sedm let, včera ze školy přinesl tři brožurky – časopis Sluníčko, katalog na vláčkovou dráhu a především barevný a plný  plastových nablejskaných hraček katalog z Pompa.

Paní učitelka říkala, že prej bychom to mohli mít třeba na Vánoce

Dychtivě otevírá stránky a ukazuje první absolutně předraženou hračku, která přípomíná psa: “To chci! On umí dávát pac! A pak chci ještě tohle, tohle a tohle…“

Odpoledne jsem meditovala. Úkolem bylo soustředit se na krásné věci kolem mne. Představovala jsem si ty oceány, pralesy, planiny, vodopády. Vše, co naši planetu dělá tak nádhernou. A pak to začalo. Obrázek oceánu naruší umírající lední medvěd na roztávající Arktidě. Obrázky pralesů nahradí vymýcené plantáže plné rudého bahna. Vodopády najednou padají do odpadků. Vzduch je zamořen smogem.

Cokoliv jsem si představila, všude jsem viděla špínu, nemoc, umírání, smrt. Dostala jsem takový vztek! Vztek na naši aroganci, na naši nenasystnost. Co nás opravňuje chovat se tak, jakoby nám vše patřilo???

V hlavě mi probleskly továrny v Číně, dnes největším producent CO2, a pak se ptám sama sebe. Co ty továrny vyrábí? Pro koho? Proč? Je to užitečné? A napadají mě jen plastové a především zbytečné krámy.

A přesně tohle vidím v katalogu, který mi syn hrdě ukazuje a trvá na tom, že si ho spolu musíme projít. Už si přesně nepamatuji, jakým směrem se ubírál náš rozhovor, ale když jsem řekla, že přesně tohle zabíjí naši planetu, a že Vánoce jsou o jiných věcech, než nakupování, Artur se rozplakal a svalil na gauči. Měl dojem, že mu to nechci dopřát.

Jak mu to jen vysvětlit?!

Bylo mi to tak líto a připadala jsem si tak v pasti. V konzumní, materialistické pasti. Najednou jsem si uvědomila, že jsme zničili Vánoce, protože už nedarujeme z nadbytku, abychom dělali radost, ale proto, aby náhodou někdo nebyl smutný.

Sedla jsem si k Arturovi. Vyměkkla jsem a začala si ten katalog prohlížet. Trochu ožil. Sedl si mi na klín a začal vyjmenovávat, co teď všechno chce k těm Vánocům.

“Arture, pamatuješ si, jak jsem ti ukazovala ty obrázky plastů v tom moři?“
“No? Ale my to tam přece neházíme!“
“My sice přímo ne, hodíme to do popelnice, ale ta to odveze, dřív to bylo do Číny. Dnes ani nevím, a ti to třeba hodí do oceánu.“
“Tak to necháme tady na skládce!“
“Ta skládka už by, Arture, byla tak velká, že bychom se sem už pomalu ani nevešli.

„Čím víc toho chceme, tím víc toho kupujeme, tím víc toho vyhazujeme a ty odpadky už není kam dávat.“

“Tak to vyhodíme do Vesmíru!” Trochu se zděsím.
“Ty bys chtěl, aby ve Vesmíru byly naše odpadky?“
“Tak je hodíme do Slunce.“
“Jenže to by pak ty rakety, když startujou, spotřebovaly tolik energie a vypustily tolik jedů, že bychom se tu pak všichni udusili. Je důležité řešit příčinu.“
“Tak těm obchodníkům řekneme, aby nám všechny ty věci neprodávali!“
“A my je nebudeme kupovat. Arture, Vánoce, to nejsou jenom dárky. Jsem si jistá, že ti Ježíšek určitě přinese něco pěkného, co ti udělá radost, ale to je až na konci. Před tím budeme zpívat koledy, zdobit dům, povídat si příběhy, setkáme se s rodinou, dáme si dobrou večeři a cukroví.“

Seznam přání pro přírodu

Došlo mi, že typickým příznakem naší konzumní doby, je to, že jdeme po té třešničce na dortu, v případě Vánoc to jsou dárky. Hlavně děti to tak mají, že? Nemůžeme se jim divit. Ale to množství odpadků, které Vánoce vyprodukují! Nemluvě o tom, že právě tenhle konzum zabíjí kouzlo Vánoc. Vánoce jsou dnes hlavním svátkem materialismu a my vstupujeme do nákupních center, jak do chrámů…

Letos ruším psaní seznamů, co k Vánocům. Místo toho budeme s dětmi psát přání – pro ostatní, pro zvířátka, pro přírodu, pro lidi, které máme rádi, i pro ty, které neznáme.

V jednoduchosti a skromnosti je síla

Ozdobíme si dům, vyrobíme věnec, napečeme cukroví. Večeře bude v co nejširším rodinném kruhu, bez té zpropadené televize a internetu, jen koledy, hloubání v sobě, vyprávění příběhů. A pod stromečkem děti najdou jen málo hraček.

Vyzkoušeli jsme to už loni a byly to nejkrásnější Vánoce, které jsem zažila. Každé naše dítě dostalo od nás jednu věc a společně hru a jak jsme si vyhráli! Žádná rozptýlená pozornost mezi vícero dárků!

Samozřejmě, jsou tu pak příbuzní, babičky a dědečkové. Už si chudáci zvykli, že máme rádi skromnost. Něco dětem taky pod stromeček dali, ale upřímně, vůbec si nevzpomínám co!

Všechno už máme

Vnímám, že teď, více než kdy jindy, kdy se na nás řítí fatální envrionmentální krize, je životně důležité, abychom se naučili skromnosti, hlavně naše děti. Naučili se být sami se sebou a užívali si toho, co už máme. Je nutné, abychom pochopili, že ty věci, které považujeme za samozřejmé, jsou zároveň věci, díky kterým můžeme vůbec žít, a které ohrožujeme… vodu… půdu… vzduch…

Pokud nenajdeme bohatství v tom, co už teď máme kolem sebe, a v tom, co máme v sobě, pak nám nepomůže ani tisíc dárků pod stromečkem. Štěstí nám to prostě nepřinese. A tak vám přeji…

…šťastná, veselé a upřímné Vánoce, které si užijete prostě proto, že jste a že vše důležité, už ve skutečnosti máte…