Překonala jsem stín mateřství

Sedím u PC a čtu knihu od Martinky.

Zastavím se  u slova ,, STÍN,,…

…Tohle slovo moc dobře znám. Tenhle stín mě provázel neskutečně dlouhou nekonečnou dobou. Když si vzpomenu na své těhotenství a dobu po porodu, ještě cítím knedlík v krku a bušení srdce. Ale už se té vzpomínky neděsím.

Ano! Tyhle slova a myšlenky mi naháněly hrůzu strašně dlouho: těhotenství, porod a poporodní úzkosti. A pak? Hrůzu ze sebe sama.

Uřvané mimino

Půjdu od začátku. Když jsem byla miminko, říkávalo se mi: ,,Jéžíš! Ty si byla tak neskutečně uřvané dítě! To tvůj starší bráška, ten byl opak tebe!“

Jo, tohle jsem poslouchala pořád. Moje teta, která byla vždy rýpavá, se smála se slovy: ,,Ty ses bála i šumění lístečku na zemi, haha!“

No, svoje dětství jsem začala otvírat postupně, když jsem byla starší. Vlastně po mé těžké nemoci, která mi  začala na střední škole.

Jsem těžký celiak, než mi zjistili. co mi je, trvalo to hodně dlouho, ale prošla jsem si očistcem, kdy jsem byla zavřená jen v nemocnici na JIP, s hadičkami a sama se sebou. Pro mě se na jednu dobu čas zastavil. Boj o mé zdraví, o má střeva a o mé ženství. Vše bylo zničené a nikdo mi v tu chvíli nedokázal říct, jak to se mnou jednou dopadne. Dopadlo to díky bohu dobře. Po 5 letech mi můj doktor řekl: ,,Jste zdravá a můžete co nejdříve otěhotnět…“

Trvalo to sice nějakou dobu, ale po roce se podařilo. Jen jsem byla v obavách. Když jsem začala chodit s mým mužem, dlouholetým kamarádem, dobře jsem znala jeho maminku. Velice dominantní ženu, která mu zkazila více vztahů. Jednoho večera po mě vyjela:

,,Pokud ho miluješ, odejdi od něj! Nechci aby jsem měla nemocné děti, lilipudky nebo náznak nějaké rakoviny. To mě zabijete a já zabiju jeho, jestli mi přijdeš těhotná! Co jsi za člověka? Já být v tvé kůži, najdu si chlapa s dítětem! Moje svědomí mi nedá, abych měla nemocné dítě!“

Těhotenství v nemocnici

Tenkrát mi nedošlo, že se to do mě vryje tak hluboko. Když jsme oznamovali, že jsem těhotná řekla: ,,Hm, přešla mě chuť.,,

Bohužel mé těhotenství bylo velice náročné, od prvního okamžiku jsem velmi zvracela, až do pátého měsíce. V šestém měsíci už jsem se začala zkracovat a v sedmém měsíci otevírat. Takže znova hospitalizace a kortikoidy na plíce, gynepril a kilo hořčíku.

Lékaři mi stále říkali, že ozvy mé dcery moc v pořádku nejsou. Začal strašný strach o ní. O mamince mého partnera ani nemluvím, podpora žádná, jen její strach, že se narodí postižené dítě. A můj strach, že bych jí ztratila, byl příšerný.

Porod museli vyvolat, nedařilo se jí. Tak se mi narodila moje vysněná holčička, která měla 2 kila a 43 cm. Když mi jí položili na bříško, tak plakala. Nejprve mě z jejího křiku sevřelo, jako by tíseň, která rychle přešla, protože jsem byla štastná, že je v pořádku.

V nemocnici jsme strávili delší dobu, a při odchodu mi řekla jedna ,,úžasná,, sestra, že ať si uvědomím, že mám dítě s riziky a muže mi umřít, nebo mít SIDS. Tohle se mi zarylo tak hluboko, že jak jsem přišla domů, tak jsem se rozbrečela a strachovala jsem se: „Panebože, ona umře a bude to moje vina!“

Tohle mě strašilo tak dlouhou dobu. Moje dcerka byla velice dráždivá, uplakaná a neodložitelná. Plakala i v šátku. takže jsem houpala a spala v křesle s ní. Můj spánek byl na minimu. Křičela skoro pořád a uspat ji byl nadlidský výkon.

Kojení naštěstí nebyl problém. Jenže když jí byli čtyři měsíce, křik pominul a najednou, když přišlo mé zklidnění i spánek, tak přišly sny, kde jsem byla v roli ,,zlé mámy,,.

Budila jsem se celá zpocená a bylo mi zle. Co mi první přišlo na mysl bylo: „Proboha, já jí nechci ublížit, proč mám takové sny?“

Jenže, když jsem něco dělala, třeba koupala, přišla myšlenka, ze které se mi udělalo zle, nebo když jsem se skláněla z okna, prostě cokoliv. Když křičela, sevřelo se ve mě vše…

A dost!

Úzkost se prohlubovala a myšlenky mě děsily víc a víc. Až jsem jednou řekla dost. Řekla jsem si:

„Buď budu na antidepresivech, nebo s tím něco udělám.“

Rozhodla jsem se, že půjdu hluboko do sebe a budu studovat, jak na to. Už tenkrát jsem dělala meditace, terapii vnitřního dítěte a svá traumata zpracovávala. Prošla jsem šikanou, bojovala jsem o zdraví, sáhla si na dno. Přitom jsem vždy cítila odmítnutí od rodičů a takový pocit opuštěnosti. Takže jsem si řekla, že někde něco je ukryté, co já nevidím.

Pořád jsem si říkala: „Co je ve mě zlého? Můj stín? Můj démon?“

Jelikož se věnuji hluboké meditaci, mám díky bohu tento dar, tak jsem si řekla, že půjdu pomalu, po kousíčku, do svého podvědomí. Jelikož věřím na minulé životy, myslela jsem si, že je problém tam.

Nakonec mě to dovedlo k mámě do bříška

Byla jsem v bříšku sevřená v pěst a slyšela hádky. Pak najednou jsem se ocitla jako miminko, plakala jsem a chtěla bezpečí klid a maminčinu lásku. Cítila jsem, že neví, jak ke mně. Já vnímala všude negace ,úzkosti a napětí. Stavěl se dům a tátova rodina byla velice nervní, řešily se problémy druhých lidí.

Můj táta neunesl zřejmě můj neustálý křik a najednou vidím jak na mě křičí, ať už držím hubu a zmlknu, nebo mě vyhodí, udusí, utopí. Najednou sebe vidím, jak se mnou třese tak, že až strachem ztrácím dech a moc křičím. Měla jsem zřejmě amok leku, protože jsem cítila, jak čůrám do plenky. Pak už jen slyším mamku a prásknutí dveří. Vnímám tlak, úzkost, selhání a silnou nedůvěru.

Příčiny nedůvěry

Když jsem to řekla mé mámě, potvrdila mi vše. Řekla, že i tohle nikdy nechtěla říct, protože to bylo jejich temné období, kdy od té doby jsem nedůvěřovala nikomu a byla ještě lekavější a nechtěla k nikomu, jen k babičce. Tam jsem cítila vždy teplo domova a bezpečí.

Moje mamka byla vždy ke mně chladnější. Táta si ke mně našel cestu později. Nedivím se, můj táta měl otce tyrana a bylo toho na něj moc. Moje mamka zase velmi silnou chladnou mámu. Volala jsem a zřejmě jen ukazovala jejich zrcadlo. Neskutečně se mi ulevilo když jsem to viděla.

Najednou jsem pochopila, že já nejsem zlá, že tyhle emoce mi moje dcerka jen vytahovala. Moje dcerka mě neskutečně léčí a učí. Plakala a chtěla mě, protože cítila mé zraněné dítě a chtěla jen bezpečí jako já.

Zvládla jsem svou úzkost a svůj stín. Jen doufám, že tohle černé období už neprožiji s dalším dítětem. Myslím, že teď už zvládnu vše.

Podotýkám, že tohle nedělejte samy. Já cítila, že to dám bez pomoci, ale s tímhle se nezahrává. Jelikož jsem terapeut už delší dobu a učím se na sobě, cítila jsem že tohle zvládnu.

Ale pokud jste zažili poporodní OCD nebo úzkost, kde se bojíte samy sebe, musíte hledat příčinu, a je na vás, zda to samy zvládnete nebo si vyhledáte odborníka.

Držím palce všem!

Určitě bych ještě na závěr napsala, že si kolikrát myslíme, že ty pocity, myšlenky jsou naše a nakonec jsou jen odrazem druhých lidí. Pro mě bylo nejtěžší když jsem měla v hlavě obrazy a myšlenky, které mě děsily, přitom byly úplně nereálné … byla to jen vzpomínka na mé dětství…

Petra Šimíčková