Jak najít dobrý návod na dítě?

Nedávno mi napsala přítelkyně: “Tak, zkušená trojmatko, teď raď…” Následovala asi dvouhodinová diskuze na téma, že její 17-ti měsíční holčička zničehonic nechce sama usínat a spát v postýlce. 

Dávala jsem rady, tipy. Hledala nové informace na dané téma. Sdílela jsem vlastní zkušenosti, jak to bylo a je s mými dětmi. A pak jsem musela přiznat, že prostě nevím!

Nevím, co by pomohlo přesně v tomto případě

Když jsem přestala hledat konkrétní radu, co s dítkem. Když jsem si přiznala, že nevím, zjistila jsem, že i přesto, že jsem bezradná, na danou radu jsem se dívala celou dobu…

…Nemohla jsem to vědět, protože to není moje dcera. Já nejsem její rodič, neznám ji, nejsem v dané situaci a je to v pořádku…

Loučily jsme se. Tlak z mé strany na mě samotnou polevil a konečně se vyjasnilo sdělení, které zde celou dobu bylo…

…Na každé dítě existuje zvláštní návod, který zná jen jeho rodič. A ten návod je v nich…

To, co fungovalo mně, nebude fungovat někomu jinému. Mohu jen inspirovat, obohatit pohled druhého o mé zkušenosti a vědomosti, ale ten klíč, jak danou situaci vyřešit bude nakonec vypadat jinak, než ten můj…

Jak se k tomu klíči dostat? Jak jej najít?

V prvním kroku je třeba vypnout hlavu, vypnout náš rozum, uvolnit tlak, který v sobě máme, vyčistit emoce, které nám zabarvují pohled na dítě a na situaci, ve které se nacházíme. Naomi Aldort to pojmenovává jako “získání odstupu”. Až po čase meditací jsem pochopila, co tím myslí. Není to úplně jednoduché, ale po troše tréninku se to dá naučit…

Na získání odstupu můžete použít následující kroky:

1. Uvědomte si…

Zastavte se, zhluboka se nadechněte a pak se “ponořte” do sebe. Stačí jeden pohled. Uvědomte si sebe sama, své pocity, své nálady…

Ptejte se: „Jak se cítím? Na co myslím? Stresuje mě něco? Jsem unavená? Jsem naštvaná?“

2. Přiznejte si…

Pak je třeba si tento pocit přiznat: „Ano, jsem naštvaná! Ano, jsem unavená!“

Pokuste se to udělat bez hodnocení, jestli je to správně, nebo ne, jestli na to máte nárok, jestli jste kvůli tomu dobrá, nebo špatná…

Vyjasním, co mám na mysli. Já osobně třeba každý den medituji a intenzivně pracuji s hněvem. Náturou jsem cholerik, takže materiálu ke zpracování mám dost. Zároveň věřím tomu, že nezpracovaný hněv je ničivý pro mě i pro lidi v okolí. Někdy se mi tedy stane, že sama sobě nepřiznám, že jsem naštvaná, protože na to:

a. Nemám nárok (dnes jsem přeci hodinu meditovala),

b. Nemám důvod (nic objektivního se neděje),

c. Nemám právo (jsem přeci buddhistka a tak se nemohu hněvu poddat).

Jenže ve chvíli, kdy už naštvaná jsem, tak mi celý tenhle myšlenkový pochod je k ničemu. Celý tenhle myšlenkový konstrukt totiž udělá to, že mou špatnou náladu jen přiživuje.

Tak ho pustím a přiznám si to: “Ano, jsem naštvaná.”

Proč, co a jak budu řešit později. Nebo to nebudu muset řešit vůbec, protože po přiznání dané emoce, se ta emoce může sama rozpustit…

… Jsem si jistá, že až tohle začnete zkoušet, tak narazíte na vaši vlastní Achillovu patu, na něco, co si budete těžko přiznávat. Stačí ale přiznání, řešit to teď nemusíte…

3. Pro „mástry“ zde doplním ještě jeden krok a tím je přijetí. Modří už vědí…

Tyhle tři kroky je možné udělat v tichu, sama v sobě. Osobně si myslím, že není třeba dětem sdělovat úplně všechno a pořád. Myslím, že obecně není třeba sdělovat naše vnitřní pochody neustále všem.

To, co si mohu vyřešit sama, si sama vyřeším. Až v situaci, kdy to nejde, postupuji k dalším krokům (a ty velmi dobře zpracovává projekt „Nevýchova“):

4. Přiznejte nahlas

Řekněte nahlas to, co se vámi děje a vyjasněte a vyčistěte situaci.

Máme dar řeči, který nám umožňuje ujasňovat a čistit situace, ve kterých jsme. Řeč je ovšem omezená, často to neřekneme tak, jak to opravdu cítíme, a ještě častěji jsou naše slova přetransformována podle filtru druhého. Přesto, nic lepšího zatím nemám. Apeluji ale:

Mluvte co nejupřímněji a mluvte za sebe!

Tak dobré zas nejsme, abychom věděly, jak to mají ti druzí…

Tohle vyčištění, tohle získání odstupu má ještě jeden efekt. Osvobozuje děti od projevování našeho vlastního stínu (jak popisuje více kniha „Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem“). Pak je situace jasná. Neřešíme skrze dítě naše vlastní trable, naše stíny, ale řešíme dítě a danou situaci jako takovou (třeba uspávání).

Tak jsme uvolnili přetlak… co dál?

5. Propojování

Dál přichází takový krok, který se velmi těžko popisuje… Můžeme to nazvat  jako otevírání kanálu, napojování, nalaďování. Já si to představuje jako kanál mezi mnou a dítětem. Je to takový jemný tok informací, částečně intuice, částečně pocity, částečně vazba, kterou s dítkem mám…

(Naším cílem samozřejmě je, aby ten kanál představoval čirý kanál v Aneccy a nikoliv splašky…)

Můžete si pomoct třeba vizualizací, že mezi vaším srdcem a srdcem dítěte je stříbrná šňůra…

Pokoušíte se napojit na něj, na jeho pocity a čekáte, jaký pocit to přinese vám, jaké vnuknutí, jakou touhu…

Taky můžete použít umění empatie. Představujete si sebe, když jsme byli takhle malí… Co jste potřebovali?

Svět děti a dospělých je někdy velmi vzdálený. Mně často pomáhá, že vzpomínám na sebe, když jsem byla malá a vzpomínám si na to, co jsem v dané situaci potřebovala (a že moje vzpomínky sahají  daleko.)

6. Nalézáte klíč

To vnuknutí, ta informace, která přišla z vás obou, z vašeho propojení, může být třeba objetí, nebo vysvětlení, ale může to být i to, že s láskou jasně vymezíte prostor dítěte.

Dítě je rovnocenné, ale ne rovnoprávné!

(Někde jsem na tuhle „pravdu“ narazila. Odpusťte mi, že nemám zdroj, třeba si někdo z vás vzpomene.)

Taky to ale může být informace, že si musíme zjistit víc, nebo že potřebujeme pomoc zvenčí. Dnešní večer nestrávíte sledováním seriálu, ale diskuzí s partnerem, co dál, nebo hledáním na internetu, co dělat, nebo přečtením si konečně té knihy, kterou jste dostali k vánocům…

Nebo že ten kontakt na toho dětského terapeuta už vám nějak dlouho visí v hlavě a cítíte touhu jej navštívit…

…i to může být tím vaším unikátním klíčem…

Tak či tak, zde vám budu vtloukat do hlavy jedno pravidlo:

Přečtěte si jakoukoliv příručku, knihu, článek, zjistěte víc informací, víc cest, a pak to zahoďte a udělejte to podle svého!

(Výjimku tvoří doba, kdy jste pod vedením odborníka a v procesu vedené léčby.)

Respektive, hledejte ten svůj způsob, obohacený o něco nového, ale pořád ten váš, ten který vyhovuje vám.

A pak zde platí ještě jedno pravidlo:

KAŽDÝ výchovný model, nebo způsob péče je správný a skvělý, pokud vede ke šťastným dětem a šťastným rodičům…

Znám mnoho rodičů, kteří lámou sami sebe do modelu, který jim nevyhovuje, není autentický a je pro ně vyčerpávající. Výsledek? Nefunguje to…

Někdy je třeba zapracovat na svých vlastních stínech, pokud chceme například integrovat respektující výchovu a sami jsme prošli těžce autoritativní. Ale je to něco jiného. V srdci cítíme, že to chceme, že se nám to líbí, ale nebude to fungovat, pokud se nejdřív nesrovnáme s vlastními traumaty…

…ale to už odbíhám

Chci říct…

poslouchejte své srdce… Nejdřív vyprázdněte hlavu a pak uslyšíte své srdce…

…a naše srdce to s námi VŽDYCKY (!!!) myslí dobře…

…a tam je ten klíč, který hledáme…

Shrnutí?

1. Získat odstup: 1. uvědomit si, 2. přiznat si, (3. přijmout)

2. Otevřít a čistit propojení s dítětem.

3. Poslouchat intuici, vnuknutí, hlas srdce.

4. Zde leží náš unikátní klíč, jak danou situaci řešit.

5. A pak to udělat. Překonat strach, zbavit se konceptů z okolí, najít odvahu být autentická a udělat to podle sebe…

…ale o tom třeba příště, nebo zde…