Chtěla jsem být dokonalá!
Toto je příběh jedné z maminek, která se po přečtení 5 Tabu o mateřství podělila o svou vlastní zkušenost…o cestu z pasti „dokonalosti“.
Kde začít…
…Celé dětství jsem prožila ve velkém tlaku od svých rodičů, kteří ze mě chtěli mít vrcholového sportovce, perfektní žákyni ve škole a vždy pomocnou ruku doma. Sama jsem si velmi rychle všechny tyto požadavky, pravidla a vzorce přivlastnila, a vlastně podle nich žila celý dosavadní život.
…snaha rozdat se pro ostatní, mít vše neustále pod kontrolou, vymyslet si velký počet rituálů, které měly zahnat moje úzkostné myšlenky…
Do toho se přidal strach o mé rodiče, kteří dost často moc věcí pod kontrolou neměli, a po 14 letech i o mladší sestru, kterou jsem v podstatě vychovala. Pak vysoká na nejlepší známky, preciznost v práci, která mě vynesla až na manažerskou pozici, kde jsem ale vše nesla na svých bedrech…
A pak kolaps, vyhoření a totální dno a zmar
Začala jsem si uvědomovat, že mé představy o super životě, práci, domě a dětech nemusejí být tak reálné, jak jsem si myslela, což mě ubíjelo čím dál víc. Po více jak roce a půl útrap, ze kterých mě na nohy postavila práce s mojí psycholožkou, mým andělem :-), jsem otěhotněla s mojí holčičkou.
A to odstartovalo největší peklo v mém životě…
Prvních 7 měsíců jsem se hlavně díky práci držela, ale ve chvíli, kdy jsem přešla na mateřskou dovolenou, se všechny moje celoživotní strachy a veškeré bahno vyvalily ven.
Podle psychiatričky se naplno projevila moje OCD, měla jsem neustálý strach, že skočím z balkónu, píchnu se do břicha, že mi rupne v hlavě a nebudu vědět, co dělám. Naštěstí mám perfektního chlapa, který mi neustále stál po boku a vyslýchával ty tisíce slov, co jsem na něho každý den chrlila.
Kdykoliv si můžeš říct o pomoc!
Porod, to je kapitola sama o sobě
Přetlak v porodnici, takže jsem 7 hodin čekala v kontrakcích na chodbě, než mě bude mít kdo odrodit se slovy: „Nesmíte nám hlavně začít rodit!“ Hlava se totálně zablokovala, a podle toho to taky vypadalo…
Každopádně malá se narodila s malými komplikacemi, takže dva dny jsme byly od sebe. Po pravdě, ani mi to nevadilo. Absolutně jsem nevěděla, co se se mnou děje – mraky úzkostí, totální zmar, bolest, nechuť. Fungovala jsem jako robot a nechápala…
…proč nejsem ta maminka, kterou jsem vídala všude na sociálních sítích??? PROČ NEJSEM ŠTASTNÁ!!!
Po příchodu domů se nic nezlepšilo, spíš naopak
Nebála jsem se o tom mluvit, chtěla jsem nějakou pomoc. Svěřila jsem se tak té nejbližší osobě, mámě. Tam jsem se ale vůbec nepotkala s podporou, ale s odsouzením.
„Vždyť jsme tě dobře vychovali, jak nemůžeš mít ráda svoje dítě?“
Manžel mě tak odvezl domů a začali jsme se soustředit sami na sebe jako rodinu. To, co se mi honilo hlavou, bylo neuvěřitelné – scénáře jak z nějakého hororu o matce vražedkyni, která nesnáší svoje dítě, chce ho bodnout, vyhodit na ulici atd.
Pálilo mě celé tělo od nervů, nechtěla jsem s malou absolutně zůstávat sama, manžel nemohl odejít ani do sprchy, aniž by nenechal otevřené dveře…
Nerozuměla jsem tomu, co se děje, vždyť jsem děti chtěla, miluju děti, vychovala jsem sestru…tak kde je sakra problém?
Všichni kolem mě byli spokojení a když nebyli, mluvilo se o laktační psychóze a o léčebně. Bála jsem projevovat svoje emoce, aby se to náhodou nezvrtlo a já něco neprovedla. Vlastně tak, jako celý život…
Cítila jsem hroznou depersonalizaci, jako kdyby nebylo žádné JÁ
Byla jsem zmatená, šíleně unavená, ale spát jsem nemohla. Pak jsem jednou narazila na stránku playeveryday a Martinu Chomátovou, která mi otevřela alespoň trochu oči, že nejsem blázen a může se to dít i jiným maminkám. Můj pytel nahromaděného bahna se postě vyvalil. Čas od času se vrátím k jejím materiálům a znovu se začtu. Je to obrovská úleva.
Je za mnou velký kus práce
Dneska má malá 10 měsíců a já jsem jako na houpačce. Manžel normálně chodí do práce, ale vím, že toho mám ještě strašně moc před sebou. Mám výkyvy, hlavně kolem menstruace, ale antikoncepci nechci, ničemu by to nepomohlo.
Jednou je líp a máme pohodový den, jindy si zase pobrečím a cítím, že jsem jakoby odpojená od svého já a tápu. Mám problém se svojí intuicí, která jakoby nebyla, nevěřím sama sobě a je to hodně těžké, protože jsem pak náchylnější k názorům okolí a všeho se hned chytám.
Teď si dávám půst od sociálních sítí, protože cítím potřebu začít žít svůj život a ne životy ostatních. Hlavně život tady a teď – dost často se vracím do minulosti, ještě to nepřebolelo, a zároveň tápu v budoucnosti, protože nechci, aby malá zůstala jako jedináček, ale představa druhého mateřství je pro mě zatím sci-fi 🙂
Chodím na terapie, kde odkrýváme to, co se by se odkrýt mělo, a snažíme se najít smysl toho, co se stalo a proč to bylo potřeba…
Objevujeme Kouzelné říše s Žanetou Ariati
V tomto druhém rozhovoru s Žanetou se vydáme na tajuplnou cestu sebe-poznávání…
