S Martinou Chomátovou se známe už nějakou dobu. Velmi na ni obdivuji, jak se nebojí vyjít s kůží na trh. Popsat to, co se málokterá bojíme si přiznat nahlas. Některé z nás si totiž po porodu prošly peklem. Místo chvil štěstí, ve které jsme doufaly, přišlo něco úplně, ale úplně jiného. I u nás…Proto máme radost, že na svět se klube kniha...
Sedím u PC a čtu knihu od Martinky. Zastavím se u slova ,, STÍN,,… …Tohle slovo moc dobře znám. Tenhle stín mě provázel neskutečně dlouhou nekonečnou dobou. Když si vzpomenu na své těhotenství a dobu po porodu, ještě cítím knedlík v krku a bušení srdce. Ale už se té vzpomínky neděsím. Ano! Tyhle slova a myšlenky mi naháněly hrůzu strašně dlouho: těhotenství, porod a poporodní...
První dopis Hormony odezněly, ale pochybnosti zůstávají. Každý den medituji, když Mireček nemá záchvaty pláče, a já s ním pak neusnu. Nemůžu najít kompromis mezi tím, jak bych si to představovala já a co vyhovuje Mirečkovi. Cítím to tak, že bych malého chtěla mít pořád u sebe a u toho dělat běžné věci. Ale on se poslední dobou v šátku vzteká,...
Rozhodla jsem se také napsat svůj příběh. Za prvé proto, že to potřebuji sama nějak uzavřít a vypsat se z toho. Za druhé doufám, že to některou maminku může uklidnit, když zjistí, že zažívá stejné pocity a že je to normální – že se nezbláznila. Vždycky jsem hrozně chtěla děti, hodně dětí Netušila jsem sice, že budu na toho správného partnera...
Tohle ještě není příběh se šťastným koncem, ale ráda bych ti aspoň poděkovala a možná se i trochu vypsala. Když mi na mail dorazil odkaz na tvůj e-book, se slzami v očích jsem si přečetla jen název „Je možné prožít krásné šestinedělí?“ a málem ho znechuceně vymazala s komentářem „beztak zase další super-máma, taková já nikdy nebudu“. A ani jsem ho nečetla. Dnes...
Máme to za sebou. Ležím v posteli, Alana mám na břiše. Ještě čekáme na porod placenty a oficiálně začne šestinedělí. Měla jsem obavy během těhotenství. Střídal se u mě strach, jak to všechno zvládnu, s důvěrou a pochopením toho, že to nakonec bude jen o tom, jak se naopak dokážu v celé situaci uvolnit. Teď je mi to všechno jedno. Jsem šťastná, že jsem zvládla...
Mého první syna Artura jsem kojila dle instrukcí z porodnice. Snažila jsem se i o jakýsi intuitivní přístup, ale oddělení šestinedělí, nejistota a nedostatek zkušeností udělaly své. Pokoušela jsem se držet interval dvou hodin, kojit maximálně 20 minut a hned poté dát dudlík. Chtěla jsem se najít nějaký rytmus, ten ale neustále selhával. Byla to neskutečná práce, neskutečně vyčerpávající dřina. Svou nejistotu...
Narodil se včera. Přikládám ho k prsu. Začíná sát a já vím, co bude následovat. Tupá bolest, jako při kontrakci, zaplaví mé břicho. Zatínám prsty u nohou. Zakláním hlavu a otevírám ústa v povzdechu. Začíná zavinování… Porod většinou bolí. To víme. Ten intenzivní zážitek si každá z nás pamatuje, ať už s dobrými, nebo traumatizujícími vzpomínkami. Každá si taky pamatujeme, jaká neskonalá úleva...
Před týdnem se nám narodilo třetí dítě. Artur s Májou se vrátili od babičky a my jsme zase kompletní šťastná rodinka. No, šťastná… To bychom mohli být, pokud bych na ně bezdůvodně a nevyzpytatelně nevyjížděla. Nakrmila jsem Alana a šla se staršími dětmi do pokojíčku. Ještě se mi špatně chodí a jsem velmi rychle zadýchaná, ale vím, že se jim musím věnovat...
Mám to za sebou. Třetí šestinedělí skončilo. Alan zdárně roste. Stabilizuje se jeho rytmus. Artur s Amelii bratříčka přijali a mají ho rádi, někdy tak moc, že musím Máju odhánět, aby jej samou láskou neudusila, nepřiškrtila, nezalehla, nerozpíchala, neodnášela, nebudila, a další podobné pečovatelské horory. I když byly krize, toto období ani zdaleka nepřipomínalo horor prvního šestinedělí s Arturem, ani...
