Síla slova při porodu

21.7. 2016 Martina Mikolášová 905x

Tento příběh jsem napsala během výzvy Příběhy pro Ivanu Königsmarkovou, které mě hluboce ovlivnily a pomohly na cestě k přirozenému porodu a nalezení vlastní síly a touhy po svobodě. Příběh, kde popisuji porod svého prvního syna, je spíše odstrašujícím příkladem, naštěstí s dobrým koncem. Většina lidí by řekla, že vše dobře dopadlo, tak mohu být ráda, ale nebyla jsem. Možná jsem byla náročná a chtěla toho moc. Možná jsem měla příliš velká očekávání o tom, jak by děti měly přicházet na svět. Co myslíte? Chci toho moc, když požaduji porod přirozený, šťastný, posilující, s respektem a láskyplný?

Příběh je věnován Ivaně Königsmarkové, bojovnici za práva žen a dětí prožít přirozený porod.

Ivana vstupuje do našeho života

Ivanu jsme poznali náhodou, když jsme se s manželem rozhodli navštívit předporodní kurz. Před tím jsme o ní nikdy neslyšeli a byli jsme příjemně překvapeni jejím jasným, strohým, upřímným a na velkých zkušenostech založeným přístupem. Díky ní jsme si uvědomili takové věci, jako že rodit ve Vinohradské nemocnici není ten nejlepší nápad, že epidurál více škodí, než pomáhá, že nástřih není samozřejmostí a prevencí před porodními zraněními. Zkrátka, že rodit bez velkých řečí a zásahu z vnějšku je ten nejlepší možný způsob pro dítě i pro mne.

Díky ní jsme se o porod začali aktivně zajímat, sestavili jsme porodní plán a vybrali si jinou porodnici – Hořovice.

Je to tady?!

Můj syn se na svět začal klubat v pět hodin ráno. Po hodině jsme vzbudila manžela, že je náš čas. Ještě jsem se naložila do vany. Kontrakce zůstaly pravidelné, po pěti minutách, po vaně dokonce po třech. Nakonec jsme do porodnice pospíchali. Nebylo třeba.

V devět ráno jsme dorazili na místo a po vyšetření doktorka zjistila, že jsem otevřená na 1 cm. To bylo prakticky stejně jako jsem byla před čtyřmi dny na kontrole. Ani si nebyli jistí, že budu rodit ještě ten den. V porodnici jsem už ale měla zůstat, ovšem na gynekologickém oddělení, “neboť sály jsou v Hořovicích jen čtyři a než já začnu vůbec rodit, tak mě předběhnou jiné maminky.”

Vzpomněla jsem si na radu své mámy, abych co nejvíce chodila. Doufala jsem, že tato rada mi pomůže porod nějakým způsobem urychlit. Kontrakce začaly zesilovat, stále byly každých pět minut. V jednu hodinu odpoledne na další kontrole bylo rozhodnuto, že skutečně rodím a že jsem se dokonce otevřela na celé 3 cm. Však jsem také před tím nachodila kilometry po nemocnici. S manželem nás poslali na sál.

Celou tu dobu jsem byla klidná, s porodem srovnaná, veděla jsem, že strach mi nepomůže. Během kontrakcí jsem byla schopna se soustředit na ticho a klid, ovšem únava se začala hlásit, nohy už mě od chození bolely. Sama jsem začínala být netrpělivá a říkala si, že snad už to brzy skončí.

Když jsem ale vešla na sál a viděla postel, a pult a všechna ta zařízení, došlo mi, že dneska opravdu porodím a že nevím, jak to dokážu! Začala jsem plakat, manžel mě ale uklidnil. Prý to zvládnu. Jak?

Vzchopila jsem se a pokračovala v porodním maratonu: sprcha, balón, chození, meditování během kontrakcí, vana, a stále dokola.

Nesmím zapomenout jeden důležitý detail a to ten, že mi do té doby nepraskla voda. Už dopoledne mi sestřička nabízela, že mi vodu píchnou sami a že do dvou hodin určitě porodím. Vždy jsem si přitom vzpomněla na Ivanu, na to, jak nás varovala před přístupem doktorů vše urychlit a na to, že porod by měl být co nejpřirozenější. Odmítala jsem všechny nabídky na klystýr, propichovaní blan, ležení v posteli.

Dochází mi síly

Ve tři hodiny odpoledne zjistily, že jsem otevřena na 5 cm. V tu dobu jsem kontrahovala už 10 hodin po pěti minutách. Byla jsem si jistá, že touhle dobou bych už měla rodit. Začaly mi jistě a neúprosně docházet síly. Opět mi bylo nabídnuto, že porod urychlí píchnutím vody, opět jsem váhala. Manžel volal Ivaně a její rada zněla, ať zkusím třeba ještě vanu, ale ať doktoři nic nedělají.

V pět hodin odpoledne jsem už začala být netrpělivá. Ve vaně jsem strávila dvě hodiny, paradoxně příjemné chvíle, ale s vidinou, že v pět přijde doktorka a oznámí mi, že porodní cesty jsou plně otevřené a tento dlouhý běh soustředění, bolestí a čekání skončí.

Nebylo tomu tak. Sestřičky se vyměnily, takže jsem nemusela neustále poslouchat nabídky na urychlení porodu, ale v tuhle chvíli už mi to začínalo být i jedno.

Byla jsem vyčerpaná a když přišla doktorka se svým prohlášením, vzdala jsem to.

Zde nastal zlom

Doktorka místo toho, aby mi oznámila, že už brzo bude konec, řekla: “Jste otevřená na 6 cm, to tu můžete být taky dalších 12 hodin. Vemte rozum do hrsti a nechte nás Vám pomoci.”

Vidina dalších 12 hodin kontrakcí mě zlomila. Souhlasila jsem s píchnutím vody, s uložením do postele. Přestala jsem se soustředit, už jsem nebyla statečná a trpělivá.

Poté, co píchli ty slavné blány, začalo opravdové peklo. Každá kontrakce bolela tak, že jsem měla pocit na omdlení, bolelo to tak, že jsem ani nemohla vydat hlásku.

Jediné, co se mi honilo hlavou, bylo to, že není úniku, že není cíle, že už nemůžu, že jsem na dně.

Doktoři viděli, že to nebude tak jednoduché, navíc prohlásili, že malému klesá rapidně během kontrakcí tlak, což jsem i díky monitoru slyšela. Interval kontrakcí se prodloužil na 7 až 10 minut, stály ale za to. Každou další jsem se snažila oddalovat, jak to šlo a modlila se, aby už byla poslední.

Úplně jsem zapomněla na svůj úkol, přivést na svět své dítě. Snažila jsem se jen přežít.

Ještě že tam byli doktoři?!

Doktorům se samozřejmě průběh událostí nelíbil. Dali mi kyslík, zavedli kapiláru, vzali krev a připravovali se na sérii dalších zákroků. Mimo jiné mi chtěli dát epidurál, o ten jsem už začala škemrat. Můj trpělivý, ale taktéž nezkušený manžel jen přihlížel, podával mi kyslíkovou masku a během kontrakcí mi ukazoval, jak dýchat.

Ta samá doktorka, která mi slibovala dalších 12 hodin, po mě chtěla, abych během kontrakcí tlačila. Nikdy nezapomenu na její pomátnou větu: “Zatlačte proti mým prstům”, kterou mi řekla ve chvíli, kdy se mi tlačit rozhodně nechtělo a kdy jsem šetřila každou píď síly na závěrečný sprint. Po tomto neúspěchu málem vyřkla ortel: “Císař”. Naštěstí přišla jiná doktorka chtějíc po mě obdobný výkon. Pravda, zasnažila jsem se více, a když se na mě usmála a řekla: “Výborně, za hodinu jste se otevřela na 9 cm, rodíme, tohle půjde”, našla jsem další zásoby sil.

Manžel mě na radu doktorky odtáhl na záchod, kde se hlavička mého syna měla srovnat do pánve a trochu poklesnout, neboť stále byla příliš vysoko. To byl i důvod, proč doktoři přemýšleli nad operací.

Goodbye přirozenosti

To, co se dělo dál si pamatuji jen v mlze. Epidurál mi nakonec nedali, nestihli to. Manžel mi poté vyprávěl, že každou další kontrakci již bylo třeba vyvolávat oxytocinem. Chtěli syna dostat ven co nejdříve, takže můj porod proběhl přesně tak, jak jsem nechtěla: nástřih, oxytocin, vytlačování z břicha, poloha vleže. Jediné za co jsem vděčná, je to, že nepoužili kleště, i když je už měli vytažené. Místo toho použili jakýsi vex.

Syn byl díky všem těmto zákrokům na jedno zatlačení celý venku. Peklo skončilo a nastala chvíle, kterou považuji za nejkrásnější ve svém životě. Bylo devět hodin večer, akorát se stmívalo. Šestnáctihodinový marathon se sprintem na konci skončil.

Syna mi ale odnesli. Prý ho musí pozorovat, protože během porodu zažíval tíseň. Dodnes mě to mrzí.

Kde se to zvrtlo?

I když se mi narodilo krásné a zdravé dítě, nemohla jsem se zbavit dojmu, že celý porod pro mě byl spíše traumatem. Dlouho jsem přemýšlela, kde se stala chyba, že jsem nedokázala přivést na svět dítě sama, bez ohrožení na našich životech. Dokonce jsem i vinila Ivanu, že nám tak hloupě poradila a nechala mě i po tolika hodinách kontrahování prodlužovat mé trápení.

Pochopit, co se stalo špatně, mi pomohly až stránky plné příběhů o krásných porodech, ženské síle, bolesti, kterou ale lze překonat a o tom, že porod může být i příjemným zážitkem.

Ano, porod byl velmi silným zážitkem, který jsem hluboce prožívala, ale jen do určité chvíle a teď jsem konečně pochopila, kdy ta určitá chvíle nastala. Kdy mě bolest zlomila a kdy jsem porod vzdala. Kdy nastala ta chvíle, že jsem nechala doktory dělat všechny ty jejich zákroky. Kdy jsem je nechala, aby porodili mé dítě?

Bylo to tehdy, když mi ona doktorka slíbila dalších 12 hodin maratonu. Tehdy tam nebyl nikdo, kdo by mi řekl, že si vedu skvěle, že jsem statečná, že mám polovinu za sebou, že to brzy skončí. Nebyla tam Ivana, aby mi řekla: “ženská, vzchop se, máš na to!”

Teď jsem si jistá, že nebylo nutné porod urychlovat propichováním blan. Jsem si jistá, že stačilo málo.

Stačilo jen ve slabé chvilce znovu dodat odvahy, pouhými slovy.

Snímek obrazovky 2016-07-21 v 20.42.58Taková slova ale může vyřknout pouze někdo, kdo má tolik zkušeností s porody, kdo je tak empatický, že se vcítí do těla rodící ženy a ví, čím si prochází. Ženské tělo je neuvěřitelné, ty síly na porod tam jsou, ale je třeba je najít. Pokud už žena sama nemůže, nebo neví, že na porod má, je tam porodní bába. Je tam někdo, kdo ví, jak správně pomoci. A Ivana ví…

Teď už vím, kde se stala chyba, kde se celý můj porod zvrtl směrem, kterým jsem nechtěla, nebyla tam Ivana…


Chceš se připravit na první týdny s miminkem? 

Chceš tentokrát šestinedělí prožít v pohodě?

42 Tipů na šestinedělí

Ať už jsi prvorodička, nebo zkušená maminka, na každý den jsem pro tebe napsala jeden tip:

  • jak prožít pohodové šestinedělí
  • jak se napojit na své miminko
  • jak pečovat o sebe a své dítě
  • jak začít nový život

Zjisti více zde!

Martina Mikolášová

Nikdy jsem se nesmířila s tvrzením, že mateřství je možné jen nějak přežít. Dnes žiji podle motta, že šťastné mámy jsou aktivní ženy plnící si své sny a ukazující svým dětem svět. 

Jsem maminkou tří dětí a roky jsem studovala a hledala způsoby, jak se z frustrované matky v depresích vypracovat ve šťastnou mámu.

Založila jsem projekt Šťastná máma a své poznatky shrnula do knih: Cesta ke šťastnému mateřství, 5 Tabu mateřstvía 42 Tipů den šestinedělí

Komentáře
  • Ochrana osobních údajů
    Vaše údaje jsou u mě v bezpečí. Databáze je soukromá.
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Témata
  • Autoři
  • Buďte ve středu dění…