Proč jsem darovala vajíčka a jaké to bylo?

Proces rozhodování

Rozhodla jsem se, že daruji vajíčka. Po třech dětech už jsem si se svým tělem řekla dost, přestože moje tělo poprvé začalo šlapat jako hodinky. Mám relativně pravidelnou menstruaci, cyklus i se svými typickými projevy funguje.

Bylo mi líto toho nevyužít. Blikla na mě reklama na darování vajíček a mně to přišlo jako dobrý nápad.

Pak jsem se postupně začala dozvídat, co všechno to obnáší – injekce, punkce, dojíždění na kliniku, odměna 25 000 Kč. Dělám to pro peníze? Nebo pro dobrý pocit? Ani pro jedno, popravdě…

Řekla jsem to jen třem lidem. Můj muž mi řekl, že je to čistě moje rozhodnutí. Bratr a přítelkyně mě od toho zrazovali, prý je to proti přírodě a kdyby to příroda chtěla, tak by ta žena děti mít mohla.

Co když ale příroda s onou ženou měla plány v podobě kupy dětí? Co když ale ten důvod, proč je nakonec mít nemůže, je sám o sobě proti přírodě? Co když nemůže mít děti, protože dlouho užívala HA? Co když měla časté záněty vaječníků, protože ji nikdo nenaučil, jak být ženou, a spíš ji tlačil do stresujícího kariérního světa mužů? Co když nemůže mít děti, protože v mládí budovala život, hodnoty namísto plození dětí?

Prošla jsem všechna vyšetření, třeba to nějaká genetická anomálie, byť už mám tři zdravé děti, vyřeší za mne. Nevyřešila. V pátek mi zavolali z kliniky. Prý jestli do toho tedy jdu, že mají vhodnou příjemkyni. Znovu jsem se ptala, aby mi dopodrobna řekli, co mě čeká…

…prý měsíc antikoncepce!!!

Ptám se jich, jestli se někdy o tom dítěti něco dozvím. Ne.

Ptám se jich, jestli znají tu paní. Ano.

Ptám se jich, jestli zůstane dítě v Čechách. To vám nemůžeme říct, i když to víme.

Ptám se jich, jestli je ta paní hodná. Cože?

Paní na druhé straně linky se začíná smát. To tu ještě neměli…

Co když někomu umožním mít dítě, které bude mít polovinu mých genů, moje rysy, moji povahu, moje talenty i chmury a ten někdo k němu bude krutý?

Jak se popasuji s vědomím toho, že někde na světě pobíhá další moje dítě? A je to vůbec moje dítě? Nebo je to jen dítě s polovinou mých genů?

Musím se rozhodnout…

…a je to těžká volba…

Nakláním se na stranu, že ne…

…je to sobecké? Je to správné?

Co když je ta žena ale hodná a třeba kvůli dlouhodobému užívání HA nemůže mít vlastní děti?

Jakým rozhodnutím pomůžu více bytostem?

Nechám si svá vajíčka pro sebe a nebudu se muset v životě rovnat s pocitem, že někde po světě běhá onen významný někdo?

Nebo dám šanci žít někomu, kdo díky mně bude mít velkou šanci na to, aby byl zdravý, krásný, chytrý a silný?

Dám šanci ženě, která touží být matkou, aby byla matkou?

Rozhoduji se… Jdu do toho…

Z kliniky mi posílají prášky. Budu teď následující měsíc brát hormonální antikoncepci. A tady začínám být vděčná za finanční odměnu, i když mi to teď přijde jako směšná částka.

Dávné zkušenosti s HA – peklo

S HA mám velmi špatné zkušenosti. Brala jsem ji všehovšudy jen dva roky, od 16 do 18 let a stejně takovou dobu jsem prošla jedním zánětem močového měchýře, ledvin za druhým. K tomu přidružená bronchitida. Celý systém vylučovací orgány-plíce silně oslabenej. Až na odborné klinice nefrologie mi doktorka opatrně poradila, ať zkusím vysadit HA.

Týden před tím mi táta poslal nahrávku od astroložky. Ptal se jí na mě. Astroložka řekla pár predikcí a jedna z nich nebyla vůbec pěkná.

“Bere vaše dcera nějaké prášky? Já tu vidím, že jí odchází klouby! Vůbec, ona má strašně nízkou hladinu hormonů…

…Víte, já tu vidím. V padesáti letech rakovinu vaječníku. Jestli bere prášky musí okamžitě přestat. Ona to nezvládne!“

Můžete si myslet o tom, co chcete. Já odmítla riskovat. Ledviny mi nesloužily. Močák pálil každej týden a kvůli bronchitidě jsem málem neudělala maturitu.

A tak jsem HA hodila do koše.

Trvalo rok, než přišly první měsíčky.

Pak dalšího půl roku bolestivé, výtoky. Chodila jsem k čínskému lékaři, který mě horko těžko dával do kupy.

Jako zázrakem jsem otěhotněla. Jen díky čínské medicíně mám tři děti. Gynekolog mi chtěl píchat hormonální injekce. To jsem si nechala udělat jednou a myslela jsem, že bolestí nedojdu domů. Můj manžel mi chtěl v noci volat sanitku, jak jsem se svíjela…

A to jsou moje vzpomínky na HA.

Až po Alanovi, mém třetím dítěti, funguju “normálně”, bez bolestí. Je to i díky studování cyklu. Změnila jsem přístup ke svému ženství a menstruaci si užívám. Odpočívám a menses nebolí.

A teď v ruce držím krabičku a říkám si: “Vajíčka bych darovala hned i zadarmo. Za tohle je ta finanční odměna? Tak to je ještě málo. Projdu to jednou a dost.“

Myslím na své rozhodnutí, pomůžu minimálně dvěma bytostem ke šťastnějšímu životu.

Beru do dlaně první pilulku a polykám. Dva dny se probouzím s pocitem, že tohle je špatně…

Jak je to teď?

Jsem v polovině prvního balení a je mi špatně od žaludku.

Emočně jsem stabilizovaná. Každý den se probouzím se stejným emocionálním rozpoložením. Není to takový kolotoč jako v cyklu. Probouzím se brzy, jsem výkoná, každý den stejně. Všichni ví, co ode mne mohou čekat. To je dobré. To je pohodlné a příjemné. Taky se mi zlepšila pleť – super…

Ale je mi špatně od žaludku, pořád. Brečím nad filmy…no, jak kdybych byla těhotná…

A… Jsem plochá. Nejdu ani nahoru, ani dolu. Dynamická fáze není dynamická, ale taková normální. Expresivní fáze se nekoná. Jsem plochá. Nic moc necitím, na nic moc nemám chuť. Sex mě vůbec neláká. Nemám přístup k intuici, ke svým pocitům a emocím. Jsem utlumená. Stabilní, ale utlumená.

Každý den odpočítávám počet pilulek. Co mě ještě čeká? Injekce, punkce v celkové anestezii, taky lákavé…

Jak říkám, vajíčka bych dala hned a zadarmo, ale tenhle celý proces? Z toho dobrý pocit nemám. Ničím své prezicně vyléčené ženství a jsem zvědavá, jak se moje tělo bude po darování dlouho dávat do pořádku.

Myslím, že mě můj čínský léčitel pěkně sprdne…

…a tak myslím na to, že je to jak těhotenství, že pak ten významný někdo bude běhat po světě a bude mít mámu, která si ho moc přála…

Proces přípravy

Píchám si injekce, už druhým týdnem. Na to si člověk za chvíli zvykne, fyzicky ano, mentálně si připadám jako zrádce vlastního těla. Okolí říká, že celá zářím, mě bolí třísla. Cítím se jako zralý hrozen. Opět se setkávám s mužskou arogancí doktora. „To není možné, aby vás to bolelo!“ Jasně, zřejmě jsem si to celé vymyslela.

Snažím se mít dobrý pocit z darování vajíček, ale trochu mi to kazí dojem luxusní kliniky, kde se nemohu zbavit dojmu, že jsem tu já, kdo dostává. Odměnu. Naše přístupy na sebe naráží. Já s přístupem, že to já daruji kus sebe. Oni s přístupem, že jsem tam kvůli penězům. Kdyby to tak bylo, tak těch necelých třicet tisíc mi za ty injekce a tu chemii antikoncepce nestojí.

Odběr

Poslední instruktáž. Poslední injekci si doma míchám sama. Hlavně nepoplést ty barvy. Ráno nástup v sedm. Muž si bere volno a veze mě na kliniku. První komplikace. Já husa přiznávám, že jsem si poslední injekci, zřejmě z nepozornosti, píchla příliš pozdě a je třeba čekat do jedenácti dopoledne.

Jsem v šoku z následujícího jednání. Vzniká humbuk, kde je potřeba rychle najít viníka, mě. Je mi to líto a mám sto chutí odejít. Připadám si jako malá holka, která s dobrou motivací udělala chybu a teď dostane sprdum. Vždyť jsem tu kvůli penězům, tak proč nesklopím uši a nepřiznám, že jsem to zvrtala já?

Nepřiznám. Protože jsem to zvrtat nechtěla. Udělala jsem to nejlepší, co jsem mohla. Mám strach. Mám hlad a žízeň. Čeká mě celková anestezie. Musím se vypořádat s vědomím toho, že se nikdy nic dalšího o tom dítku nedozvím.

Vím, že není dobrý nápad se hádat s vlastním anesteziologem, přesto trvám na tom, aby mě vyslechli: „Udělala jsem to tak nejlíp, jak jsem mohla. Kdybych věděla, jak je důležité, v kolik si píchnu injekci, tak si na to dám pozor. Držela jsem v hlavě hlavně barvy zkumavek. Věřte, že moje motivace, proč tu jsem, je ta nejlepší.“

Něco se pohlo. Anestezioložka se mě nakonec zastává. Dává mi léky na uklidnění a já v slzách padám do amnézie.

Probouzím se. Omámená dostávám odměnu, podepisuji formulář, a doprovází mě k muži. Odběr se prý povedl. Za komplikace špatného času vpichu snížení odměny. Už to nechci řešit. Je mi z toho všeho zle. Vím, že tohle už nikdy nepodstoupím. Chtěla jsem pomoct lidem, kteří nemohli mít vlastní dítě. Teď si připadám jako naivní holka, která podpořila tenhle zvláštní byznys, kde jde snad jen o prachy.

Zotavování dlouhé, půjdu znovu?

Týden trvalo, než jsem si mohla normálně sednout. Čtyři měsíce, než jsem dostala měsíčky, které ještě dnes nejsou pravidelné. Po pár měsících mi volali, že můj odběr byl úspěšný a že by mě chtěli ještě jednou. Aby ne, vysokoškolačku, mladou, zdravou hubenou ženu s šedýma očima a s dobrým výkonem u odběru…

Nebýt to takový byznys, šla bych do toho znovu, ale stále mám pachuť na jazyku při vzpomínce. Co mě uklidňuje je to, že jsem MOŽNÁ pomohla rodině mít zdravé dítě, které bude chtěné. Pak mě mile překvapila podpora rodiny, kterou jsem nečekaně dostala. Věděl to z rodiny jen můj muž, ale protože ostatním začalo být podezřelé, proč chodím na vyšetření a měli strach z rakoviny, musela jsem s pravdou ven. Po narkoze mě přivítali slovy: „Naše hrdinka. Jen škoda, že to nemůžeme nikomu říct.“

Jako hrdinka si ale nepřipadám. Prostě jsem to udělala, protože mi to v tu chvíli přišlo správné. Znovu bych do toho ale nešla. Nemohu se zbavit dojmu, že nad dobrou motivací stojí byznys…

Ať si o tom myslí, kdo chce, co chce…

 

Martina Mikolášová

Nikdy jsem se nesmířila s tvrzením, že mateřství je možné jen nějak přežít. Dnes žiji podle motta, že šťastné mámy jsou aktivní ženy plnící si své sny a ukazující svým dětem svět. 

Jsem maminkou tří dětí a roky jsem studovala a hledala způsoby, jak se z frustrované matky v depresích vypracovat ve šťastnou mámu.

Založila jsem projekt Šťastná máma a své poznatky shrnula do knih: Cesta ke šťastnému mateřství, 5 Tabu mateřstvía 42 Tipů den šestinedělí

Komentáře
  • Ochrana osobních údajů
    Vaše údaje jsou u mě v bezpečí. Databáze je soukromá.
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Témata
  • Autoři
  • Buďte ve středu dění…