Porod za řevu lvice

20.5. 2016 Martina Mikolášová 818x

Už dva dny je mi špatně od žaludku. Děti předevčírem zvracely, dnes už jim je líp, mně ne. Nicméně musím už vstát, alespoň něco sníst a odvézt Artura na plavání. Je čtvrtek, 7. 4. 2016. Příští týden mám termín, den D.

Od úterý mám přislíbenou pomoc porodní asistentky. Konečně jsme koupili dětskou autosedačku, vyzvedli balík z drogérie a převzali test na určení krevní skupiny. Pavel mi včera přivezl vytištěný porodní plán. Doma je připravená krabice na porod, v autě je sbalená taška. Vše je připravené.

Já jsem také připravená? Nejsem si jistá

Sedím na recepci bazénu a čekám, až Arturovi skončí hodina. Mája si naporoučela sušenky z automatu. Většinou se dělíme, dnes je ale sní sama. Až skončíme, zajedu do lékárny pro eneterosgel, probiotika a žaludeční čaj.

Musím se dát do kupy, než mi dojde síla. Tu budu potřebovat k porodu. Možná bych mohla děti vzít na pizzu. Doma na mě čekají upečené kuřecí paličky a brambory, na ty bych měla sotva chuť i se zdravým žaludkem. Raději bych si dala těstoviny se zeleninou.

“Jak ti je?” Ptá se kamarádka sedící na lavičce vedle mě.

“Je mi špatně, buď budu zvracet, nebo dneska porodím.” Říkám ve vtipu.

Poslední hodiny „jen“ se dvěma dětmi

Děti jsou nadšené. Vůbec jsou celý den jak vyměněné. Sedíme v pizzerii.

“Mami, dáš si taky pizzu?” “Ne, Áťo, je mi nějak špatně. Dám si jenom čaj.”

“Já se s tebou rozdělím!!!” Jsou na mě dneska milé. Pusinkují mě při každé příležitosti. Chtějí se mnou rozdělit o pizzu?! Že by bylo něco ve vzduchu?

IMG_1253 (1)Přijíždíme domů. Mám asi dvě hodiny na to, abych sbalila Arturovi věci na víkend a odvezla ho do Prahy. Měla bych taky ještě roztřídit dětem oblečení, co už nenosí. Zálibně se podívám do ložnice na ustlanou postel.

Nebo se na to taky můžu vykašlat a jít si lehnout, však už brzy nebudu mít tolik příležitostí. Jak hříšně smýšlím, tak konám. Dětem pouštím pohádku a lehám si do postele. Za chvíli usínám.

Během spánku přichází poslíčci, ale bolestivější než dřív. Sotva bdělá kontroluji hodiny. Jsou pravidelné? Ne, ani náhodou. To pravděpodobně zabírají ty čistící gely na trávicí ústrojí.

Nechci šířit paniku, ale…

Je šest hodin večer. Za chvíli bych měla vyrazit do Prahy. Poslíčci ale neustávají už dvě hodiny. Sice jsou nepravidelné, ale nabírají na intenzitě. Volám Pavlovi:

“Víš, nechci nějak šířit paniku, ale asi se něco děje. Myslím, že do Prahy to neodřídím. Vyzvednu tě v Hostivici.”

Dobaluji Arturovi věci, nakládám děti do auta a vyrážím. Po deseti minutách přichází kontrakce. Všichni Buddhové jsou se mnou a do cesty mi posílají traktor jedoucí asi deset kilometrů v hodině. Dojíždím ho a lehce protáčím panenky. Do Prahy nemám šanci dojet. Hostivici ale do dalších deseti minut stihnu. Jedu rychle.

Nabírám Pavla. Prohazuji se s ním v řízení a telefonuji porodní asistentce. Má zrovna na hlídání vnoučka.

“Myslím, že se stejně nic neděje. Je to velmi nepravidelné, ale raději volám.”

Domlouváme se, že ji dám vědět, jak se situace změní. Odevzdáváme Artura a jedeme zpátky domů. Pavel je trochu nervozní. Vytírá celý dům, roztápí kamna, dává spát dcerku. Já ještě umyji vanu, zapálím si vůni v koupelně a jdu se naložit do teplé vody.

Je asi deset večer a kontrakce/poslíčci ustávají. Musím se přiznat, že jsem trochu zklamaná. Docela jsem se těšila, že bych už mohla brzy porodit. Co se dá dělat? Jdeme spát

Prudce otevírám oči. Je tři čtvrtě na dvanáct a intenzivní tlak v podbřišku mě nenechá klidnou. Ležím v posteli, prodýchávám další tři nebo čtyři kontrakce. Možná bych měla vstát. Ruší mě, že Pavel spí vedle mě. Raději si zalezu dolů do obýváku.

Chci být sama

Vstávám, přes ramena si přehazuji deku. Přikládám do kamen. Zkouším, jaká kombinace světel je mi příjemná a nakonec všechno zhasnu a nechám jen plápolat oheň.

Pokouším se se maximálně zklidnit. Daří se mi rozdýchat, promeditovat tak každou třetí kontrakci. Ty ostatní jsou silné. Bolí mě podbřišek a třísla. Když ležím, prodlouží se interval na deset minut. Když chodím, přichází jedna za druhou. Zkusím si dát ještě vanu. V té nevydržím dlouho. Něco se děje. Rodím.

Chci, aby tu byla asistentka? Mám ji zavolat? Mám jít vzbudit Pavla? Ještě to chvíli nechávám volně plynout, ale nakonec pro Pavla dojdu.

Sotva se ho dotknu, už stojí na nohou. Snaží se zachovat klid, volá asistentce, přikládá do kamen, přináší mi přímotop a podložku. Já si klekám do rohu gauče a zabořuji hlavu do polštářů. Tohle je opravdu síla. S takovouhle intenzitou jsem s Májou už byla v závěru. Co se děje teď?

Děsně mě bolí podbřišek a třísla. Prodýchávám, jak nejlépe umím. Vizualizuji, medituji. Vše, co fungovalo u Májinýho porodu skvělé, teď vesele selhává. Tohle nevydržím dlouho.

Přijíždí asistentka

Je něco mezi jednou a druhou hodinou. Říká mi, ať si lehnu na bok, že by ta bolest mohla být mírnější. Není, jen interval se opět změnil na deset minut. Nic neříká, ale já cítím, že je skeptická. Vyšetřuje mě.

“No, jste otevřená na čtyři prsty, ale branka je měkká!”

Plácám se do čela: “Panebože! Já myslela, že už tohle bude závěr.”

Asistentka se mi snaží dát klid a prostor. Měla bych odpočívat. To opravdu už nejde. Stoupám si. Pokouším se naladit na své tělo, na své potřeby. Chci chodit. Kontrakce jsou po třech minutách. Vzdychám, hekám, chodím. Nemám ale dojem, že bych se někam posouvala, spíš mě přepadají obavy, že se akorát vyčerpávám.

“Potřebuji být sama.” Asistentka se nabízí, že půjde z kuchyně pryč.

“Ne, já půjdu nahoru. Chci být sama. Vy si lehněte na gauč a odpočiňte si.”

Vidím, jak je unavená, klimbá u kamen a já potřebuji, abych se nemusela o nikoho starat, abych neměla dojem, že musím vykázat nějaký výkon, když už jsem ji chuděrku vytáhla z postele v tak šílenou hodinu. Řeším blbosti? Během vlastního porodu? Ano. Vše mě ruší. Pavel musel vypnout lednice a zastavit hodiny. Každý zvuk mě vytrhává z koncentrace na tak náročné kontrakce.

Vše mě ruší

Odcházím nahoru. Chvíli chodím po gompě a pak si vzpomenu na to, co psala Soňa Kolmanová v knize Znovuzrozená. Pomohlo jí, když byla v absolutní tmě. Orgasmický porod se dnes konat určitě nebude, ale vyzkouším cokoliv, co zmírní tu neuvěřitelnou bolest.

Otevírám dveře ložnice. Je tam tak krásná tma. Blížím se k realizaci své porodní vize. Vždy, když jsem v průběhu těhotenství zavřela oči a ptala se na svůj porod, viděla jsem sebe samu v červené košilce, dřepět u postele. Tu košilku mám zrovna na sobě, jak příhodné…

Zavírám dveře a ocitám se v naprosté tmě. Chvíli dřepím u postele a najednou cítím obrovskou únavu. Lehám si. Mezi kolena si dávám tlustý polštář. Pavel mi přináší nahřáté frizety (ano, jsou primárně určené do cestovní lednice, teď fungují jako hřejivé polštáře). Jednu si pokládám na břicho, druhou na záda. Usínám.

Dvě hodiny transu

Zdají se mi sny, divné, barevné. Před každou kontrakcí cítím, jak se moje vědomí rozjasní, ale přesto se plně neprobouzím. Občas se mi podaří kontrakci prodýchnout. Medituji, co to jde. Proč to tak bolí? Co se mi nepodařilo zpracovat a pustit?

Vím, že teď všichni spí. Uvolňuji se ještě víc. Prosím o milost. Obracím se na vyšší síly, ať už je to kdokoliv, a prosím o milost. Opakuji si: “Zasloužím si bezbolestný porod.” Kontrakce se dají lépe snést. Nakonec frizety vychládají. Mám zvláštní podvědomý strach, aby nevyšlo slunce. Polospím a polobdím už dvě hodiny. Je před pátou ráno a já potřebuji nové teplo. Už se mi nedaří rozdýchat nic.

Vstávám a přecházím do dětského pokoje, kde tuším, že spí Pavel. Frizety mám v ruce. Pavel se hned probouzí. Jen opakuji:

“Mohl bys, mohl bys…”

Nedokážu větu dokončit. Jdu do podřepu a pouštím frizety na zem. Kontrakce je ohromná a ohromně bolestivá. Pavel vstává a odnáší frizety do kuchyně.

Závěr?

Kontrakce končí a pode mnou je hustá kapka rudé krve. “Pavle! Teče ze mě krev! Probuď ji!!!” Mám strach. Strach z toho, že mě teď naloží do auta a odvezou do porodnice. Kontrakci v autě nepřežiju. Takové utrpení zažít nechci. Přichází asistentka. “Je to v pořádku?”

“Ano, jsou to jen kapky krve z kapilár z pochvy. Přinesu ti podložku.”

Pohupuji boky a vesele si kapu na podlahu vedle meditačního koberečku. Chce se mi čůrat. Potřebuji se totálně uvolnit, vím ale, že po schodech dolů na záchod nedojdu. Ani nechci. Kradu Májin nočník a během kontrakce si jej dám mezi kolena.

Uvolňuji všechny svaly pánevního dna, o kterých vím, že je mám. Teče ze mě ledacos – krev, moč, voda. Nedokážu už rozeznat, co je co. Tak silně to bolí! Tak obrovský tlak cítím – všude – v břiše, v podbřišku, na kostrči, v tříslech. Uvolňuji hlasivky a jde ze mě hlas lvice.

Dál pohupuji boky. Kontrakce přichází jedna za druhou, jedna silnější než druhá. Tlak se stupňuje, křik nabírá na intenzitě. Tančím něco na způsob haky. S pokrčenými koleny, zvedám ruce a řvu:

“Tak už pojď!!!”

Trvá to. Přes krvavý šlem, který ze mě vychází se snažím nahmatat hlavičku. Cítím ji, je ale tak vysoko!!! Během další kontrakce si klekám k bedně. Křičím, chytám šátek a zabořuji do něj hlavu. Skučím bolestí.

“Proč to tak bolí?”

Přichází další kontrakce. Mám pocit, že už to nemohu déle vydržet. Hlavně přežít! Je to pár sekund. Tlačím, jak tělo říká. Řvu, jako jsem nikdy neřvala. Najednou cítím řezání.

“Ohnivý kruh”, pomyslím si.

To nejhorší mě ještě čeká. Asistentka něco prohlásí a já najednou slyším, že běží dolu po schodech. Pak mi probleskne hlavou: “Teď to půjde.”

Během další kontrakce najednou instinktivně dávám ruku mezi nohy. Najednou chytám hlavičku. Zároveň praská plodový obal a po ruce mi teče voda.

“ Už jde!” Ječím.

Asistentka opět běží nahoru. Chytá tělíčko.

Dítě je venku…

Sundavám si košilku. Zvedám děťátko. Pláče. Tisknu ho ke svému tělu. Asistentka ho utírá do plenky, kterou ji Pavel podává. Pak mě zvedají, každý z jedné strany a vedou mě do postele. Ukládají mě, dítě pokládají na mé břicho. Co vůbec máme?

Zvedám jednu nožičku miminka. “Chlapečka! My nemáme jméno pro chlapečka!” Na jednu stranu je mi jedno, jestli je děťátko kluk, nebo holka. Na druhou stranu jsem trochu v šoku, mysleli jsme si, že budeme mít holčičku.

Ještě jednou

Ležím v posteli. Syna mám na hrudi. Ještě trochu poplakává. Mluvím na něj něžným hlasem a protáčím panenky, jak mě opět začal bolet podbřišek. Odlučuje se placenta. Chtěla bych být sama, jen s děťátkem. Nejde to.

Asistentka sedí na posteli a čeká na placentu. Pavel se také nechce hnout z místa.

Dává mi pusu: “Jsem na tebe tak hrdý! Je nádherný!”

Začíná porod placenty. Netušila jsem, že to může být tak nepříjemné. Kdybych si klekla, nebo dřepla, asi by byla venku hned. Nechci ale dát z náruče syna, nechci se už ani hnout, tak hold rodím vleže. Nevadí. To nejdůležitější je splněno.

Ležím v posteli a syna mám na své hrudi. Doufám, že se teď neprobudím s velkým břichem a s vidinou, že mám porod teprve před sebou.

Zvládli jsme to!

Ne, tohle je realita. Tohle je skutečnost. Zvládla jsem porod. Nekrvácím. Alan je v pořádku. Leží na mé hrudi a plazí se k prsu. Nikdo ho nikam neodnáší, nikdo po mně nic nechce. Jsme tu jen my dva a náš společný život před námi. Venku zrovna vychází slunce…

Pohled z druhé strany

Pár hodin po porodu přichází asistentka a říká: “Jsem tak ráda, že jste nakonec porodila!”

Přiznala se, že byla trochu skeptická. Když mě poprvé vyšetřila, nebyla jsem otevřená ani na ty čtyři prsty, prý jen velmi málo. Nepravidelné kontrakce tomu také moc nepřidávaly. Také ze zkušenosti věděla, že pokud by se porod překlenul do dalšího dne, pravděpodobně by se zasekl a zkomplikoval. Proto byly ty podvědomé obavy z východu slunce.

Fotografie0135Alan měl také omotanou šňůru kolem krku i břicha. Proto ta závěrečná fáze trvala dvakrát delší dobu než normálně. Můj vztek během tlačení byl prý oprávněný. Popravdě je stále trochu v šoku z toho, že tak nejasný porod nakonec skončil velmi rychle a ještě po dvou hodinách spánku.

“Myslím, že nakonec pomohlo i to, že jsem usnula a přestala vás sledovat.” Musela jsem jí dát za pravdu. Vybavuji si jeden okamžik, kdy jsem si uvědomila, že všichni spí, a mohla se ještě víc uvolnit. Řekla jsem jí, co všechno mě rušilo: lednice, hodiny, vědomí toho, že ona i Pavel bdí…

“Příště budete muset rodit asi v jeskyni, i když v přírodě je taky dost šrumu…” Tomu jsem se musela už smát.

Ticho domova

Nedovedu si představit, že bych tak velkou míru klidu mohla mít v porodnici. Vím, že mě mnoho lidí odsoudí jako nezodpovědnou matku upřednostňující vlastní pohodlí před bezpečím svého dítěte. Nebylo to jednoduché rozhodnutí. Nebudu se obhajovat za to, jak jsem se rozhodla. Věřím tomu, že každá žena by měla mít právo rodit v důvěře namísto ve strachu.

Abych vůbec mohla rodit doma, musela jsem projít nelehkou cestou, kdy jsem strachy odbourávala a budovala důvěrné a bezpečné místo pro porod. O této stezce odvahy napíši také článek.

Tušila jsem, že v prostředí porodnice bych porod nezvládla. Teď vím, že bych ho nezvládla. Toto byl ten nejbolestivější zážitek mého života, kdy každé malé vyrušení znamenalo sklouznutí do agónie.

Bolest jako lekce

Nevím, proč to bolelo tak moc. Nevím, proč se mi tentokrát nedařilo kontrakce zpracovávat. Jediné, co mě napadlo pár dnů porodu, byla myšlenka, že tento porod mi měl ukázat, kolik síly v sobě mohu mít.

Pokud jsem byla schopná zvládnout toto, pak mě už nic nemůže zastavit…

A pokud tolik síly mám v sobě já, pak ji má každá žena…

 


Chceš se připravit na první týdny s miminkem? 

Chceš tentokrát šestinedělí prožít v pohodě?

42 Tipů na šestinedělí

Ať už jsi prvorodička, nebo zkušená maminka, na každý den jsem pro tebe napsala jeden tip:

  • jak prožít pohodové šestinedělí
  • jak se napojit na své miminko
  • jak pečovat o sebe a své dítě
  • jak začít nový život

Zjisti více zde!

Martina Mikolášová

Nikdy jsem se nesmířila s tvrzením, že mateřství je možné jen nějak přežít. Dnes žiji podle motta, že šťastné mámy jsou aktivní ženy plnící si své sny a ukazující svým dětem svět. 

Jsem maminkou tří dětí a roky jsem studovala a hledala způsoby, jak se z frustrované matky v depresích vypracovat ve šťastnou mámu.

Založila jsem projekt Šťastná máma a své poznatky shrnula do knih: Cesta ke šťastnému mateřství, 5 Tabu mateřstvía 42 Tipů den šestinedělí

Komentáře
  • Ochrana osobních údajů
    Vaše údaje jsou u mě v bezpečí. Databáze je soukromá.
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Témata
  • Autoři
  • Buďte ve středu dění…