Pohřbené pocity z císaře

28.3. 2018 Martina Mikolášová 836x

Porod. Přirozený porod. To sousloví ve mě vyvolává smíšené pocity. Trochu bojovnosti, ale někde za ní je pocit nejistoty. Či snad rozpaky? Tuto otázku už mám v sobě vyřešenou, alespoň myslím.

Bude to sedm měsíců, co se mé dítě narodilo akutní sekcí.

Poctivá příprava

O plánovaném těhotenství jsme se dozvěděli na Mikuláše. Takový náš malý dárek. Všechno šlo vlastně podle plánu, tak jako několik posledních let. A když nešlo, uměla jsem improvizovat a k plánu se vrátit. Po takřka bezproblémovém těhotenství (smrt triple testům!), které mě proměnilo na půl roku ve spící pannu se čtyřkama, se začal blížit den-D. Jako 30-ti letá prvorodička jsem nechtěla ponechat nic náhodě. Načetla jsem spoustu článků a příruček, zaplatila internetový kurz, prošla doporučení WHO, připravila porodní přání a snažila se spoléhat na sebe.

Porod je přeci přirozený!

Začalo to dobře

V půl jedné v noci mi praskla voda. Dodnes nevěřím, že té plodové vody tam je jen necelý litr. To prostě není možné! S monitory, které nešly natočit, protože naše jinak velmi živé dítko sbíralo síly a nechtělo se hýbat ani po zběsilém břišním tanci na vyšetřovně, jsem se do postele na čekačce dostala někdy po čtvrté hodině s kapačkou antibiotik v ruce – ano, streptokok.

Brzy ráno se začalo s indukcí. K večeru se povedlo a v devět mě převeleli na porodní pokoj. Mezi silnějšími kontrakcemi jsem ze začátku omdlévala, ale jak se četnost zvyšovala, přestal být na to čas. Taky dorazil manžel, který mi moc pomohl. Stačilo, že stál trpělivě vedle mě a podával mi vodu. Po nějakých 6-7 hodinách silných kontrakcí s křížovými bolestmi jsem byla plně otevřená. Zn. ideál.

Jenže pak to ideální být přestalo…

Malý nemohl dolů a nebyl dobře natočen. Čekalo nás tříhodinové martyrium se změnou polohy, která byla limitovaná tím, že jsem nezvládala stát na nohou, natáčením a nakonec oxytocinem, aby nahodil zpět kontrakce, protože už jsem měla potřebu tlačit. Bez analgézie, jak jsem si naplánovala – a ne, nelituji toho.

Poté, co nic nezabíralo, se seběhlo konsilium a já úplně vyčerpaná vděčně souhlasila se sekcí. Dvě noci jsem nespala a kýžená radost z novorozeněte na hrudi se rozplývala ve vyčerpání a rychlých kontrakcích spojených s nutkáním tlačit – a konec byl v nedohlednu.

Vše probíhalo rychle, dítko se narodilo asi 15 minut po rozhodnutí o sekci. Nevěděla jsem to. Vyžádala jsem si plnou narkózu. Mám hrůzu z každého odběru krve a asi bych nezvládla operační zákrok v přímém (zvukovém) přenosu. Navíc představa, že mi někdo píchá do zad po několika hodinách křížových bolestí, nebyla dvakrát lákavá.

Ukázalo se, že malý byl hodně zamotaný v pupečníku, proto nemohl dolů. Na sále mě prý probudili a řekli mi, že máme zdravé dítě. Když jsem se o tři hodiny později vzbudila na JIPu, nevěděla jsem to.

Sestra ochotně zavolala na šestinedělí, řekla mi porodní míry a dodala, že dítě je asi v pořádku. Jak „asi“? To jsem se dozvěděla až za dalších pět hodin, když dorazila dětská doktorka. Manžel dospával probdělou porodní noc a nikoho nenapadlo, že si nebudu pamatovat probuzení na sále.

Porodnice praskala ve švech, syna jsem tak poprvé viděla až za další tři hodiny, jen na nějakých 5 minut. Přiložení proběhlo až druhý den ráno. Za celých pět dní na oddělení šestinedělí jsem dítko měla u sebe pár hodin. První den na JIPu, druhý den jsem se učila vůbec slézt z vysoké postele. Pak bylo dítko dlouho na fototerapii.

Kojení?

Z těchto i dalších příčin jsme po dvou měsících přešli plně na um. Dítě se nepřisávalo, nikdy se z prsu nenajedl, i když mlíko jsem měla brzy a připravil mě o ně až druhý zánět prsu v 7. týdnu po porodu.

Ačkoliv mi rodina hodně pomáhala, nevzpomínám na šestinedělí v dobrém. Břicho bolelo, což by mi tolik nevadilo, ale měla jsem problém vzít si dítě z postýlky k sobě, bála se otočit, ušla jsem sotva 700m na jeden zátah…

Spala jsem ze začátku max. hodinu v kuse, kvůli zoufalé snaze kojit, dokrmu a odstříkávání…

Pořád to bolí

Když o tom tak přemýšlím, nejsem s tím zcela srovnaná. Jen jsem to v sobě hluboko pohřbila, protože tu chci být pro své dítě. Asi nikdy ve mně nepřestane hlodat otázka, zda by se porod povedl bez sekce, kdybychom malému dali ještě čas. Na druhou stranu bych do indukce šla zřejmě znovu, riziko streptokokové infekce tam prostě bylo a já jsem chtěla udělat vše proto, abych dítě ochránila. Jsem přesvědčená, že zakončení porodu sekcí nám ušetřilo další komplikace a zřejmě nám zachránilo život. Že to tak dopadlo, není ničí chyba.

Nejsem ale srovnaná s odloučením po porodu, s pocitem, že to mělo přeci celé dopadnout jinak. Jizva se stále zcela nezhojila a někdy bolí, ale nejvíc bolí myšlenka, že to i u druhého dítěte, které plánujeme, bude podobné. Že porod opět skončí sekcí…

Agnes

Martina Mikolášová

Nikdy jsem se nesmířila s tvrzením, že mateřství je možné jen nějak přežít. Dnes žiji podle motta, že šťastné mámy jsou aktivní ženy plnící si své sny a ukazující svým dětem svět. 

Jsem maminkou tří dětí a roky jsem studovala a hledala způsoby, jak se z frustrované matky v depresích vypracovat ve šťastnou mámu.

Založila jsem projekt Šťastná máma a své poznatky shrnula do knih: Cesta ke šťastnému mateřství, 5 Tabu mateřstvía 42 Tipů den šestinedělí

Komentáře
  • Ochrana osobních údajů
    Vaše údaje jsou u mě v bezpečí. Databáze je soukromá.
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Témata
  • Autoři
  • Buďte ve středu dění…