O co mě obohatily mé děti!

29.7. 2018 Eliška Lapčíková 249x

Už tak od patnácti jsem chtěla velkou rodinu, hodně dětí, aspoň 5! Byla jsem takový ten pečovatelský typ. V partě mi říkali „mamino naše“. Na chatách jsem často vařila a komandovala úklid.

Dnes už je to jiné, časem mi došlo, že to může lidem lézt na nervy (a největší uvědomění mi přišlo až se synem, který mi komandování krásně zrcadlí).

Studium

Rok po maturitě jsem se dostala na vysněnou školu, 2. lékařskou fakultu, obor fyzioterapie, u pana profesora Koláře. Óóó, jak jsem byla pyšná! Já, tak nestudijní typ, se čtyřkami z matiky a fyziky, s dvěma vadami, jsem byla jako poslední přijatá společně s dalšími  24 žáky na prestižní školu.

Moc jsem si toho vážila a byla jsem přesvědčená, že to musím dodělat, že ze mě bude fyzioterapeutka na vědecké úrovni. Na zkoušky jsem se učila o týden dřív než většina mých spolužáků, s vypětím všech sil jsem si rvala do hlavy anatomii, latinu a další.

Byl to pro mě asi nejnáročnější čas v životě, vyrostla jsem na vesnici v horách a najednou jsem žila hned za Karlovým mostem v romantické garsonce. Často jsem trávila víkendy sama zavřená s knihami a když jsem vyšla do davu turistů, abych si koupila něco k snědku v predraženém krámu, nebylo mi o moc líp.

Jednou mě i z výuky převezli na urgent (škola je přímo v Motole, tak to nebylo daleko). Jakýsi kolabs, zhroucení fyzické i psychické ani nevím, prostě toho bylo nějak moc. Byla jsem poslána i k psychiatrovi – předepsal mi samozřejmě léky. Pak se to ještě opakovalo a byla jsem hospitalizovaná v nemocnici pod Petřínem.

Honza

Po druhém ročníku, který jsem kvůli jedné zkoušce z biologie rozkládala, jsem poznala Honzu. Byl srpen, šli jsme v podvečer běhat, uběhli jsme něco kolem 20 km a ve 4 ráno jsme ještě seděli ve zpocených elasťákách v baru nad panákem rumu.

Druhý den jsme šli na koncert a pak už byli pořád spolu. Ke konci toho roku jsem, zase při běhu na 17 km zakopla a zlomila si ruku. Nechápala jsem, že už jsem tak unavená a až domů brečela bolestí.

Zlomenina jako upozornění

Když jsem šla 2. ledna v motole na rentgen, kde se standardně žen ptají, zda jsou těhotné, jsem najednou dost znejistěla a řekla jsem, že si nejsem jistá a ať mě dají tu ochranou vestu před zářením. Hned jsem běžela domů, tedy k Honzovi do bytu, a testovala moč. Wau dvě čárky!? Cože jsem těhotná? Brečela jsem, než Honza přišel z práce. Co budeme dělat, ptala jsem se? On jen klidným a jistým hlasem prohlásil: „No nic, postarám se o vás, jak nejlíp umím!“ Uklidnila jsem se a bylo jasné, že budeme rodiči.

Ale co moje časově náročné studium? Co moje máma? Co kamarádi, spolužáci? Je mi 22 let, nedostanu ani mateřskou a chtěla jsem dítě až po škole, přeci!

Albert

Těhotenství bylo krásné, akční, pohodové. Albert se narodil 27. srpna, skoro do roka a do dne od našeho prvního rande s Honzou.

Povolili mi ještě znovu rozložení i třetího ročníku, takže jsem po šestinedělí navázala Bertíka do šátku a vesele chodila na přednášky. Ty praktické předměty jsem si nechala na další rok, až Bertík povyroste.

První studijní rok s Bertíkem mě ještě bavil, kojila jsem během přednášek, Bertík šel z náruče do náruče spolužáků. Byl veselé pohodové miminko a všem vždy vykouzlil úsměv na tváři, tedy aspoň mně to tak přišlo.

Hned měsíc po porodu jsem i začala zase běhat a závodit a šlo to skvělě, lehce a s radostí, prostě čistá radost z pohybu.

Když Bert oslavil rok, následovala druhá půlka 3. ročníku. Začala jsem psát bakalářku, našli jsme chůvu, odstříkávala jsem zásoby mlíčka a skoro každé ráno jsem v sedm hodin opustila pelíšek a Bertíčka. Kolem jedné odpoledne jsem se vyšťavená vracela z praxí domů. Odpoledne a večer jsem se pokoušela něco číst a učit, ale už po měsíci jsem věděla, že to nezvládnu.

Nastalo velké rozhodování týkající se mé budoucnosti

Studium mě totálně ubíjelo, bylo mi smutno po Bertíkovi, neměla jsem energii na věci, které mě tak bavily. Ale co bych jako dělala bez titulu? Tolik úsilí mě stály všechny ty zkoušky a hodiny studia a teď vše zahodím? Chci taky být mámou naplno, užívat si Bertíka, vařit večeře, číst knížky a scházet se s maminkami..

Co by na to řekla máma, která mě tak podporuje, fandí mi a je pyšná, že její nejmladší dítě studuje vysokou školu, vždyť ani na ten gympl mě nechtěla pustit. „Bude to pro tebe náročné“, říkala tehdy v deváté třídě.

No ale co chce moje já? Po čem opravdu prahne moje duše?

Dokázala jsem to

Snad poprvé v životě jsem cítila, že beru život do svých rukou, udělala jsem svobodné rozhodnutí, nechala jsem 5 let studia a nemám ani to blbý Bc. Ufff, ta úleva! Pochybnosti zůstávaly, ale víra v to, že je to MOJE  správné rozhodnutí, byla silnější. A ano, i s odstupem času, vím že jsem se nezmýlila.

Přišla svoboda

Mateřství s mým prvním dítětem mi tak trochu přenastavilo hodnoty. Začala jsem se cítit dospěleji, hravěji, více soběstačně a hlavně paradoxně svobodněji. Souvisí s tím větší míra zodpovědnosti když najednou jeden zodpovídá za dva.

Ale ta svoboda, možnost dělat si věci po svém, nečekat neustále na schválení mojí maminky a strachovat se, jak zareaguje okolí na různá rozhodnutí, způsoby života, výchovy apod. Prostě to s Bertem najednou jde, rozhodovat se na základě svých pocitů a vlastního rozumu.

A ještě jedno téma mi společně s Bertíkem přišlo, což s předchozím bodem docela souvisí, a to téma sebeláska.

Když jsem najednou poznala sílu zrození a vážila jsem si toho ohromného daru porodit a stát se mámou, začala jsem si postupně více vážit sama sebe a mít se ráda!

Pozvolna přichází situace a případy, kdy mě sebeláska tak trochu testuje, kde jsou moje hranice, kdy už říci „ne“, kdy si jít lehnout, kdy požádat o pomoc a nevinit se za to.

A po porodu přišlo přijetí mého těla, mého jediného majetku na tomto světě.

Už se dokážu podívat do zrcadla a upřímně se na sebe usmát, poděkovat svému tělu, říct si, že mi to dnes sluší, použít výraznou rtěnku. Myslím, že na tom má velký podíl právě porod. I když nebyl zrovna snadný, tak ta úcta a vděčnost k tělu a přírodě, že něco takového je vůbec možné, je obrovská.

Emílie

Mé druhé těhotenství bylo úplně jiné. Náročné a bolavé, probrečené a proležené. Fyzicky to nebylo nic vážného, těhotenství bylo fyziologické, ale poznala jsem snad všechny neduhy, tedy kromě zvracení. Bolela mě šíleně hlava, potýkala jsem se s nezkrotnou únavou, pálila mě žáha, měla jsem křečové žíly, několikrát dráždivý kašel a horečky.

Na emoční úrovni se dělo mnoho převratů, úzkosti, depky a strachy mi dávaly zabrat. Více o tom píši zde.

Ještě větší pokoru a úctu k životu samému jsem pocítila při zrození mé dcery Emílie, která se narodila v poklidu u nás doma. Díky tomuto zážitku a především přípravě na něj, jsem se stala zase o kousek dospělejší a svobodnější bytostí.

Můj život je v mých rukou.

Moje nové já

S Emi mi tedy přišla příležitost přiblížit se k sobě samé, nebát se postupně ukázat a žít svoji pravdu, svoje skutečné já. Například:

  • Sebevědomě vyjít v dlouhé sukni, která se mi vždycky líbila, ale připadala mi moc hipísácká, lesanská a já nevím co…
  • Nestydět se mluvit o svých pocitech, neschovávat se za úsměv.
  • Chodit na ženské kruhy, rituály, čarovat.
  • Tancovat a  zpívat, i když jsem si myslela, že to neumím.
  • Číst si knížky, které mě zajímají, i když nad nimi máma kroutí očima a Honza si z toho utahuje.
  • Neposlouchat slepě autority a jednat podle nich.
  • Porodit doma a nepřipadat si jako pošahaná biožena.
  • Být autentická a nepřizpůsobovat se okolí, jen proto, že ono tohle nepřijímá, nebo nezná.

Prostě tohle jsem já, taková a maková a kdo chce bere mě, kdo ne, jde dál. Jo to je úlevné, i když občas sklouznu do přetvářky, i když občas shodím co jsem řekla, jen proto aby se okolí nevylekalo, aby mě nemělo za blázna.

Ale je to cesta, cesta k sobě samé, k pravdě.

Děkuji, že se probouzí, že ji žiji čím dál tím víc.

Děkuji mým dětem, s kterými přišla…

Eliška Lapčíková
Maminka dvou nádherných dětí, milovnice přírody, tance. Pořadatelka Ženských kruhů.
Komentáře
  • Ochrana osobních údajů
    Vaše údaje jsou u mě v bezpečí. Databáze je soukromá.
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Témata
  • Autoři
  • Buďte ve středu dění…