Dobrý den,

mám dvouletého syna, který má rád společnost ostatních dětí, nicméně v poslední době začalo být těžké brát ho do kolektivu, protože začal používat kousání jako prostředek dosažení svých cílů (tzn. například když se přetahuje s druhým dítětem o hračku, když nechce, aby druhý něco dělal, ale někdy i jen tak, jako hru).

Připadá mi, že si užívá toho, jak mocná zbraň to je.

Samozřejmě jsem se už mnohokrát snažila mu ukázat, že se to nedělá (vysvětlováním, důrazným křikem, plácnutím přes pusu, plácnutím po zadku, pak už i tím, že jsem ho sama kousla, a to tak, že měl ještě několik dní modřinu.) Bohužel, všechno marně.

Trápí mě to. Říkám si, jestli tím ventiluje nějaký přetlak, který v sobě má nebo je prostě agresivní. Nechci, aby ubližoval jiným dětem a taky je mi hrozně nepříjemné, když se na mě ostatní dospělí dívají jako že mám strašné dítě, a jak to, že ho nedokážu ukočírovat.

Obzvlášť těžké je pro mě, když někdo naznačuje, že je můj syn necita, protože vím, že to není pravda. Dokáže být něžný a vnímavý. To se ale těžko vysvětluje někomu, jehož dítě právě hryzl, že?

Mohli byste mi poradit, jak můžu svého syna odnaučit kousání? Předem děkuji za jakékoliv nápady.

(Zuzka)

 Poradna

Dobrý den, Zuzko, děkuji Vám za důvěru.

Úplně to vidím před očima, jak se váš chlapeček s gustem zakousne do jiného dítěte, kolik je kolem toho křiku a rozvířených emocí, a jak jste z toho nešťastná, jak je vám trapně a v duchu si říkáte, co jste udělala ve výchově špatně..

Asi je marné opakovat vám, že syn z toho vyroste, ačkoli možná sama tušíte, že jeho kousání je jen důrazný způsob, jak se prosadit, když verbálně zatím není tak zdatný, aby si dokázal zřetelně říct o to, co potřebuje, nebo vykázat druhé do patřičných mezí…

Zkusím to tedy z trochu jiné strany

Zatím jste mi barvitě popsala, jak to vypadá, když synek druhé děti kouše. Zajímalo by mě, zda nastávají také situace, kdy je chlapec v přítomnosti ostatních dětí a nekouše – ačkoli by mohl.

Jsou takové?

Co je v takových chvílích jinak, v porovnání s těmi, kdy ke kousání dochází? Kouše chlapce i dívky? Starší děti, mladší děti nebo v tom nerozlišuje? Kouše, když vy jste u toho, nebo když jste zabráni do rozhovoru s někým dalším, do jiné činnosti?

Takových otázek si můžete položit spoustu, a zkusit přijít na to, jestli se v kousacím chování vašeho chlapečka projevují určité vzorce, určitá pravidelnost. Zda je kousání univerzální odpověď na náročné situace, či zda je vázané na určité okolnosti nebo na celkový kontext ( tím může být například to, jak je váš synek vyspalý, zda není už příliš unavený na to, aby kontroloval svoje impulsy, kolik času ten den s vámi strávil, kolik pozornosti jste mu jako rodiče věnovali. Zda se může z nějakého vnějšího či vnitřního důvodu cítit nejistý, ohrožený…)

Mohlo by také být zajímavé uvědomit si, jak na kousnutí reagujete vy, nebo vaše okolí.

Zkusila bych se zamyslet nad tím, jakou skrytou odměnu mu může jeho chování přinášet. Je jí vaše pozornost? Rozruch, který svým jednáním způsobí?

Nevěřím tomu, že je vaše dítě necita, kterého by prostě bavilo ubližovat druhým, určitě má ke svému chování nějaké důvody. Těch bych se zkusila dopídit.

Pokud ve svých reflexích k něčemu dojdete, můžete samozřejmě na základě svých pozorování zkoušet měnit okolnosti tak, aby ke kousání nedocházelo.

Pojmout to trochu jako hru, jako experiment, aby se ta hutná atmosféra kolem celé záležitosti trochu projasnila.

A když ani to nepomůže, asi už zbývá jen opakovat si mantru všech rodičů, kteří mají občas pocit, že se s jejich ratolestmi nedá žít: „Vyroste z toho… Vyroste z toho… Vyroste z toho…“

Držím vám palce!

Tereza Posekaná

 Poradna

Terezka na váš dotaz krásně odpověděla. Napadá mě k tomu již jen velmi málo.

Když jsem četla tento dotaz, představila jsem si, jak by bylo mně, kdyby moje dítě kouslo jiné dítě. Cítila bych bezmoc, smutek. Na jednu stranu s odstupem vím, že z tohoto chování vyroste, na druhou stranu cítím, jak nepříjemné to musí být.

Sledovala bych své pocity a dala bych je najevo. Pokusila bych se co nejvíce vyčistit společný komunikační kanál, aby váš syn co nejdříve a pokud možno nejsnazší cestou pochopil, že existují i jiné cesty, jak prosadit svůj zájem. Je možné, že když se sama zbavíte svých negativních pocitů, které váš syn svým chováním vyvolává, může v daném okamžiku přijít i intuitivní vhled, který vám dá originální radu, jak situaci vyřešit.

K této otázce mě napadá ještě jedna vzpomínka…

Vzpomínám si na jedno období, kdy mému synovi byly asi tři roky. Byl nesnesitelný. Neposlouchal, dělal naschvály, mlátil mladší sestru, vztekal se. Byla jsem zoufalá. Měla jsem představu, že jsem to přeci já, kdo z něj MUSÍ udělat slušného člověka. A pak mi to došlo…

…on už určitým člověkem je. Já ho přeci předělávat nemohu, to bych ho musela zlomit. Jediné, co mu mohu dát, jsou zásady slušného chování a mohu mu ukázat svět. Ale to, jaký je člověk, mohu jen přijmout. A rozhodla jsem se věřit tomu, že on už je dobrým člověkem.

Neuvěřitelné se mi ulevilo

Přijala jsem svého syna i se špatným chováním, protože jsem věřila, že pod těmi vnějšími projevy, které má snad každé malé dítě a které z toho vyroste, je už teď skvělý člověk.

Také se mi mnohem lépe komunikovalo s okolím. Ano, udělal kravinu, někoho pohoršil, za chování jsem se pak mohla omluvit, ale neztratila jsem víru, že je to dobrý člověk…

Jakoby mávnutím kouzelného proutku, když jsem na syna přestala tlačit, se i on zklidnil a náš komunikační kanál se projasnil. Byla jsem schopná mu dát najevo více své lásky a on byl schopnější přijmout mé požadavky, aby z něj vyrostl člověk nejenom dobrý a skvělý, ale i společností přijatelný:)

Ať jste spolu šťastní!

Martina Mikolášová

Zažíváte něco podobného? Nebo máte jinou zkušenost?

Napište komentář, nebo pošlete dotaz do poradny…

 Poradna