Miluji ho takového, jaký je?

24.4. 2018 Martina Mikolášová 552x

2013-12-09 11.14.30

Tento článek spatřil světlo světa před třemi lety a pak…někam zapadl… Jsem ráda, že si ho můžeme dnes připomenout, protože na své aktuálnosti neztratil ani písmenko…

Jsem bezradná. Zkusila jsem snad všechno. Vysvětlovala jsem. Prosila jsem. Vyhrožovala jsem. Dávala jsem ultimáta. Trestala jsem. Křičela jsem. Utíkala jsem.

Syn se chová stále stejně, stále neposlouchá. Chci po něm jednoduchou věc. Chci, aby se choval slušně. Chci, aby byl ticho, když se potřebuji soustředit. Chci, aby si po sobě uklidil talířek. Chci, aby nerozhazoval plastové nádobí po obýváku. Chci, aby si po sobě uklidil ty ručníky, co roztahal. Chci, aby z něj byl dobrý člověk.

Čím víc po něm něco chci, tím více odmítá. Čím více jsem zoufalá, tím více naschválností mi dělá.

Předchozí večer jsem si připomněla myšlenky Naomi Aldort a Nevýchovy. Zkouším to dohodou. “Domluvíme se spolu? Uděláme dohodu? Ty budeš respektovat mě a já budu respektovat tebe?” “Ne! Nechci! Chci být zlý!”

Kde jsem udělala chybu?

Co mám dělat? Proč to dělá? Proč to nefunguje?

Volám manželovi, abych získala objektivní názor. Mám prý zkusit opak toho, co bych chtěla udělat normálně. Ještě s telefonem na uchu se otáčím na syna: “No to je paráda, že jsi se vyčůral do nočníku (když ve vedlejších dveřích je záchod). No to je paráda, že tu pobíháš nahatý (když je nemocný)!” Manžel se do telefonu směje. Já ne.

Po zemi se válí knihy, které děti vytahaly z knihovny. Rozházené knihy mě vskutku pálí. Já křičím a přitom cítím, že křikem skrývám slzy bezmoci Mám jít za odborníkem? Proč se synem spolu nevycházíme? Co z něj vyroste? Vždyť je mojí povinností z něj vychovat dobrého člověka! Naomi Aldort ale tvrdí něco jiného! Kde je pravda?!

Co mě má tahle situace naučit? Co se skrývá za mým hněvem?

Vezmu jednu z těch pohozených knih do ruky a otevřu ji. Je to kniha od Lucie Kolaříkové “Učebnice sebelásky”. Do očí mi padne věta, která mě udeří hluboko skrze emoce na to místo, které jsem potřebovala vidět.

“Pýcha je opak pokory.”

Knihu jsem zavřela a uklidila. Děti řádily. A mně to pomalu docházelo. Co mě tak štve na tom, že mě syn neposlouchá? Vždyť to není jeho povinností. Jsou mu necelé čtyři roky.

Celý den jsem to nechala převalovat se v mé hlavě. Pak mi to došlo.

20130331_161527Ztratila jsem pokoru

Došlo mi, jak moc jsem pyšná. Moje pýcha zakalila můj pohled na situaci tady a teď. Myslela jsem si, že když jsem přečetla tolik knih o výchově. Když se zabývám prožitím šťastného a naplněného mateřství, tak mám moudrost, jak vychovávat děti.

Chyběla mi pokora. Přestala jsem být pokorná vůči procesu růstu svého syna. Ztratila jsem pokoru v jeho schopnosti a v jeho lidství. Ztratila jsem pokoru vůči životu. Spolu s pokorou jsem přišla o důvěru.

Za vším tím hněvem se skrývala bezmoc. Za bezmocí byla uražená pýcha a strach a za strachem byla ztráta důvěry a pokory.

Moje touha svého syna vychovat vycházela ze strachu, že z něj vyroste zlý člověk. Přestala jsem mu důvěřovat. Pochopila jsem, že jsou na světě věci, které já ovlivnit nemohu. Například charakter svého syna.

Co mám tedy dělat? Mohu výchovu syna pustit mimo svou kontrolu? Musím. Vzdávám se kontroly nad výchovou syna a přijímám pokoru a důvěru v jeho lidství!

Co je mým úkolem, jako matky?

Co jiného mám ale dělat, když nemám vychovávat?

Mohu mu dát ten nejlepší možný příklad člověka, který svedu a kterým jsem. Mohu mu dát informace o světě kolem něj. Mohu mu předávat své zkušenosti. Mohu mu dát bezpečný, milující, podporující prostor plný svobody a respektu.

Přijímám pokoru vůči svému synovi. Přijímám ho takového, jaký je.

Ohromně se mi ulevilo. S pokorou vůči lidství svého syna jsem si mohla odpustit všechny své “neschopnosti” vychovat dobrého člověka.

To, co dávám synovi, dávám sobě. Za strachem a pýchou byla svoboda a důvěra v to, že věci se dějí tak, jak mají. Z tohoto prostoru a svobody se vynořilo něco, co jsem kvůli “výchově” nemohla vidět.

Miluji ho takového, jaký je. Miluji sebe takovou, jaká jsem.

Z této svobody se vynořil prostor pro vytváření dobrovolných a respektujících dohod.

Martina Mikolášová

Nikdy jsem se nesmířila s tvrzením, že mateřství je možné jen nějak přežít. Dnes žiji podle motta, že šťastné mámy jsou aktivní ženy plnící si své sny a ukazující svým dětem svět. 

Jsem maminkou tří dětí a roky jsem studovala a hledala způsoby, jak se z frustrované matky v depresích vypracovat ve šťastnou mámu.

Založila jsem projekt Šťastná máma a své poznatky shrnula do knih: Cesta ke šťastnému mateřství, 5 Tabu mateřstvía 42 Tipů den šestinedělí

Komentáře
  • Ochrana osobních údajů
    Vaše údaje jsou u mě v bezpečí. Databáze je soukromá.
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Témata
  • Autoři
  • Buďte ve středu dění…