Je to poporodní deprese?

11.4. 2018Martina Mikolášová465x

První dopis

Hormony odezněly, ale pochybnosti zůstávají. Každý den medituji, když Mireček nemá záchvaty pláče, a já s ním pak neusnu. Nemůžu najít kompromis mezi tím, jak bych si to představovala já a co vyhovuje Mirečkovi.
Cítím to tak, že bych malého chtěla mít pořád u sebe a u toho dělat běžné věci. Ale on se poslední dobou v šátku vzteká, když se mu nechce spát a když už tam usne, tak ho úklid nebo vaření vzbudí. Ale i to, když si v klidu sednu. Odkládání do postele se mi moc nelíbí, je to navíc omezující a musím být pořád ve střehu, jestli se nevzbudí aby tam neplakal sám.
Taky si s ním nemůžu pořád hrát, i když mě to baví. Musím i vařit, baví mě i úklid, procházky a hledání nějaké aktivity, při které budu užitečná, kde se budu moct realizovat🙂.
Tobě se to podařilo skloubit. Možná to vidím moc černobíle, ale nějak nedokážu být spokojená a uvolněná teď a tady a trpělivá ve zkoušení co nám bude oběma vyhovovat. Vlastně Mirečkovi násilím nutím svůj režim jak za minulých generací. I když to byl režim poněkud bezkontaktní 🙂. Myslíš, že je ‚správné‘ dělat věci po svém a miminko se postupně přizpůsobí?
 Říkám si, vždyť ho mám pořád na těle, měl by být spokojený, ať dělám, co dělám… Zní to sobecky, ale na všechny jeho potřeby hned reaguju…

Druhý dopis

 Meditovat zvládám nepravidelně. Točím se pořád v kruhu. Nemůžu se smířit s tím, že nemůžu vychovávat dítě, jak bych chtěla. Nesedí mi styl výchovy a vymoženosti téhle společnosti.
Od té doby, co jsem četla Koncept kontinua, tak vidím souvislosti, proč naše miminka pláčou a procházejí obdobím vzdoru, proč lidi nejsou štastní, když jde pokrok stále kupředu atd. Nejradši bych se rozjela do pralesa a žila ten prostý přirozený život. Možná krátký a nebezpečný, ale šťastný. V souladu s přírodou a s ostatními lidmi v kmenu.
Najednou mi vadí všechno, kočárky, dudlíky, auta, počítače, baráky, hluk, shon, ale i kosmetika, nábytek nebo oblečení, taky pokrytectví, závist a neupřímnost lidí. Nechci se přizpůsobovat ani dělat kompromisy.
Očisty? Něco z minulých životů? Neschopnost být šťastná tady a teď? Prostě jsem to chtěla jen vykřičet do éteru..

Jak se máš ty? Někdy si přeju mít tak trojčata, abych neměla čas přemýšlet o výchově, ale prostě dělat to, co mám před nosem.

Třetí dopis

Omlouvám se za minulý mejl. Až Petra Jarošová (www.damavnouzi.cz) mi otevřela oči.

Musela jsem se zhroutit, abych pochopila, že nejsem v pořádku a že musím ubrat.

Místo abych odpočívala, jela jsem nadoraz. Pak už jsem nebyla schopná vnímat, co je realita a co jen mé představy. Myslela jsem si, že meditace mi pomůžou, ale spíš to ještě zhoršily, protože jsem nemeditovala z nadbytku ale naopak, abych se dostala ze dna. Petra mě nejdřív chtěla poslat k psychiatrovi, ale během hovoru jsem se trochu vzpamatovala, tak dělám, co mi poradila a uvidím.

Pořád jsem vyčerpaná a chvílemi upadám do úzkosti, ale snažím se těm bludům nepropadat. Mám třeba utkvělou představu, že je malý úplně vyhladovělý a že nemám už týdny mlíko, ale pak zjistím, že byl jen unavený a když pak pije, mlíko mi stříká proudem. Za hodinu chytnu paniku, že když ho nechám chvilku samotného nebo u někoho jiného v náručí, tak mu nenávratně ublížím. Hroutím se, když pláče, že nedokážu poznat proč.

Zní to normálně, ale není normální, že nejsem celý den schopná dělat nic než ho mít v náručí a přemýšlet, jestli je v pořádku. Jsem ve své hlavě a ani kolikrát nevím, co je za den, nebo jestli jsem už jedla. Ty hormony asi způsobují, že každou radu, co mi kdo dá, beru jako jedinou správnou a od té chvíle to tak dělám, dokud si nepřečtu, že je to ‚špatně‘. Pak si to vyčítám a vůbec nevnímám, co cítím já a moje dítě.

Každý den jsem si teď pozvala návštěvu, abych nebyla sama se svými myšlenkami. Malý je teď nemocný, tak ani nechci moc chodit ven.

To jsem ti napsala jen jako další příběh, jak to může dopadnout, když si, už před těhotenstvím přecitlivělá žena neuvědomuje příznaky podobné poporodní depresi. Nikdo z okolí to nebral vážně a to i přesto, že mám ještě o 10 kg méně než před těhotenstvím, často pláču a všem tvrdím, že moje dítě není v pořádku, i když si třeba evidentně spokojeně hrálo.

Tento příběh má dobrý konec. Dnes je autorka dopisů spokojená maminka. Oceňujeme její odvahu sdílet její příběh jako inspiraci i varování. Nepodceňujte své smutky. Zasloužíte si být šťastné. 

Pokud cítíte, že je toho na vás moc, můžete kontaktovat někoho ze specialistů, nebo položit dotaz naší psycholožce v poradně.

Martina Mikolášová

Nikdy jsem se nesmířila s tvrzením, že mateřství je možné jen nějak přežít. Dnes žiji podle motta, že šťastné mámy jsou aktivní ženy plnící si své sny a ukazující svým dětem svět. 

Jsem maminkou tří dětí a roky jsem studovala a hledala způsoby, jak se z frustrované matky v depresích vypracovat ve šťastnou mámu.

Založila jsem projekt Šťastná máma a své poznatky shrnula do knih: Cesta ke šťastnému mateřství, 5 Tabu mateřstvía 42 Tipů den šestinedělí

Komentáře
  • Ochrana osobních údajů
    Vaše údaje jsou u mě v bezpečí. Databáze je soukromá.
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Témata
  • Autoři
  • Buďte ve středu dění…