Děti jsou strážci přítomnosti

16.2. 2018Helena Poláková1159x

Jemně se houpu ze strany na stranu, dcerku v náručí. Dudlá si prso, zpívám ukolébavku a doufám, že brzy usne. Jenže ona ne, plácá se ručičkou do hlavy. Ručku chytám, hladím….odhání mě plácá se dál. Tak ji chytnu opačně, nabídnu druhé prso….dudlá a plácá se druhou ručičkou. Hlazení ani chytání nepomáhá.

Co to děláš? Proč? Bolí Tě hlavička? Aha, mě vlastně bolí hlava.

Zarazím se, posadím malou proti sobě a ptám se, co mi tím plácáním říká? O mé hlavě? O její? O bolesti? Jsem zmatená. Nechci ji vytrhnout z klidného usínání, tak zpívám a houpám dál…a dcerka dál plácá svoji ochmýřenou hlavičku. Už mě to znejišťuje…

…a v tu chvíli si uvědomuju, že se houpu nepravidelně, s přestávkami, protože strašně moc přemýšlím!

Řídil mě autopilot

V hlavě lítají myšlenky tryskem. Byl trochu náročnější den, hodně jsem přemýšlela a rozhodovala se. A moje vědomí pořádně nedorazilo do těla, do ukolébavek, které zpívám. Řídil mě autopilot…No a řekněte, komu by se v takovém chaosu chtělo usínat?!

Začala jsem si uvědomovat, jak dýchám, prodýchala jsem pohupování, začala vnímat zpěv a splývat s ním. Až jsem tam najednou s mojí dcerkou opravdu BYLA přítomná…a ručka povolila. Plácání ustalo. A malá za chvilku odplula do sladkého snu…

Tolikrát za den se stane, že mě řídí autopilot…znáte to taky? Řešíte, co bylo, plánujete, co bude, rukama a nohama děláte, co je třeba, tělo za vámi vlaje, marně vysílá různé signály. Žijete, takže pravděpodobně dýcháte, ale vůbec to vlastně nevíte. Je to jako hromada rozsypaných hraček – všelijaké nepropojené tělesné, emoční a myšlenkové procesy. To, co je spojuje, je naše vědomí.

Děti jsou v tom naplno

Stačí si například uvědomit dech, cítit, že dýchám… Malé děti nám k tomu dávají bezpočet šancí. Jsou totiž plně přítomné a celistvé. Pokud se nám dívají do očí a smějí se nebo když si hrají, prostě v tom jsou naplno.

Učím se od svojí dcerky tyhle okamžiky i já využít naplno. Když se na mě dívá, často se přistihnu, že se dívám na ní – ale tak na ní a okolo. Protože se na ní dívám od rána do večera a trochu i v noci. Pořád ji mám v náručí a kolem sebe nebo na sobě, jasně, že se na ni dívám…

…ale co když se zastavím, podívám se jí doopravdy do očí? To je teprve síla. 

A v tu chvíli se třeba i nadechnu, uvědomím si svoje tělo a celá se zpřítomním. Postřehnu kdejaké napětí v těle a to se v tu chvíli uvolní…často totiž drží jen z něvědomosti, ze zvyku. A vlastně se tak učím využívat každou chvilku, ať už jde o úsměv anebo pláč, protože bylo “bác”.

Nádech, uvědomění, uvolnění. Všimla jsem si, že mě tak postupně opouští tendence uklouznout na dlouhých myšlenkových řetězcích a úplně se v nich zamotat. Že nezabředám tak hluboko do vlastních emocí a vše je plynulejší.

A jsem vděčná, že mám takovou milou učitelku, která je k dispozici 24h denně;).

Helena Poláková
Jsem maminka malé Šárky. Vystudovala jsem psychologii a speciální pedagogiku. Pomáhám lidem se zorientovat ve světě a dohlížela jsem na kvalitu pracovního sešitu Cesta ke šťastnému mateřství. Více se o mně dozvíte zde: http://stastnamama.com/specialiste/helena-jirankova/
Komentáře
  • Ochrana osobních údajů
    Vaše údaje jsou u mě v bezpečí. Databáze je soukromá.
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Témata
  • Autoři
  • Buďte ve středu dění…